Vedle Sýkory, Malicha a Demartiniho patřil k zakladatelům českého konstruktivního umění. Začínal v poválečném Kolíně, v 60. letech pronikl na Západ. Normalizace naději na celosvětové uznání zmařila. Teď lze Kubíčkovo dílo poprvé vidět v široké retrospektivě v Městské galerii v Praze.
Československé konstruktivisty objevili Němci. Lví podíl na tom má Hans-Peter Riese. Jako novinář přijel do Československa v roce 1963. Pátral po soudobém českém umění a zaujali ho tzv. konkretisté – Zdeněk Sýkora, Karel Malich, Hugo Demartini a Jan Kubíček, kteří ve svých dílech používali geometrické tvary a struktury. „V Československu to byl neznámý pojem,“ říká Riese, který je i kurátorem nynější výstavy, „ale v Německu tato díla rezonovala. Tam máme tradici už od bauhausu.“
Hans-Peter Riese, který od roku 1964 dělal zpravodaje německého rozhlasu v Praze, s českými konkretisty navázal osobní přátelství a rozhodl se je uvést v Německu. Výsledkem byla velká výstava Jana Kubíčka v Koblenci v roce 1968. Pomohla mu navázat kontakt s německými kunzhistoriky a sběrateli a Kubíček tak udělal první krok pro své uznání v Západní Evropě. V Německu trávil srpnové dny roku 68, zvažoval i emigraci, ale nakonec se vrátil zpět do české reality. Ještě v roce 1969 se podařilo zorganizovat v Německu skupinovou výstavu českých konkretistů, ale pak definitivně spadla opona. V roce 1973 byl Hans-Peter Riese byl vyhoštěn z Československa. Přestože kontakty s Kubíčkem a dalšími udržoval dál, umělecká spolupráce byla vyloučená.
Jan Kubíček svá geometrická plátna, tvořená na čistě racionálním a promyšleném základu, rozvíjel dál. V 80. letech dospěl ke kruhům a půlkruhům s dislokacemi, které představují vrchol a určitou značku jeho tvorby. Výstava je vzácná tím, že představuje všechna období Kubíčkova díla od konce 50. let a návštěvník může sledovat autorův umělecký vývoj. Zjistí, že Kubíčkovy začátky byly informelové a vycházely z civilizační poetiky Skupiny 42. Potvrdí si, že Kubíčkův raný rukopis vykazoval řadu společných rysů se svým kolínským přítelem a souputníkem Jiřím Balcarem, s nímž po válce jezdil objevovat umění do Prahy a s nímž také koncem 50. let poprvé vystavoval. Ozřejmí si vztah ke Kubíčkovu rodnému Kolínu, který v počátcích své umělecké dráhy maloval i fotografoval. Pozornému divákovi také neunikne, že Kubíčkova tvorba byla širší, než jen obrazy. Hodně fotografoval, v 70. letech dělal pro vydavatelství Albatros dětské ilustrace a leporela, která nesou jeho charakteristický geometrický rukopis.
Po sametové revoluci se ukázalo, že Kubíčkova tvorba snese srovnání s konstruktivisty v Západní Evropě. Jeho dílo znovu vzbudilo zájem na retrospektivní výstavě v Ludwigshafenu v první polovině 90. let, našlo si cestu do řady sbírek zahraničních galerií i sběratelů a skvěle reprezentuje české konstruktivně-konkrétní umění v mezinárodním měřítku. Ale proto Jan Kubíček nemaloval. Jak výstižně prohlásila na zahájení výstavy jeho dcera Katka Kubíčková-Zvelebilová: „Táta nepostavil dům, nezasadil strom. Byl zcela pohroužen do umění, pro nic jiného nežil.“
