Alexe Brychtu (původním jménem Aleš) zná v Česku málokdo. Zato v Anglii je populárním ilustrátorem čítanek a dětských knih, které se proslavily i za hranicemi Británie. V roce 2012 mu anglická královna za službu dětem udělila titul MBE (Member od the Order of the British Empire).
kniha A. BrychtyOxford University Press
V roce 1968, když rodina Brychtových odešla z Prahy do Británie, bylo Alexovi 12 let. V jeho případě nepadlo jablko daleko od stromu. V širší rodině je řada výtvarníků, hlavně sklářů a malířů. V roce 2009 se všichni sešli na souborné výstavě v pražském Mánesu. Alexův otec Jan Brychta byl známým výtvarníkem už před odchodem do exilu. V Británii se proslavil animovaným seriálem Jackanory, který řadu let vysílala televize BBC. Malování se věnuje i Alexova matka Lída Brychtová. A jak se dostal k malování Alex Brychta?
Kreslil jsem už odmalinka. Rodiče tvrdí, že jsem kreslil dřív, než jsem chodil. Mám jednu fotografii, kde maluju, a to jsou mi asi dva roky.
Jak se vyvíjela vaše dráha později, studoval jste výtvarné umění?
Londýnská škola, do níž jsem chodil, mě v kreslení podporovala (v Praze mě za to trestali), ale moc mě to tam nebavilo a tak jsem požádal o přijetí na Art College o rok dřív, než je obvyklé. Vzali mě a od sedmnácti jsem studoval grafiku. To už jsem měl za sebou první vydanou knihu s vlastními ilustracemi. Po čtyřech letech na Art College jsem se rozhodl studovat filmovou animaci. Můj táta v Praze kromě jiného pracoval jako výtvarník animovaných filmů, nejen kreslených, ale také loutkových. Často jsem s ním jezdil do ateliéru a díval se, jak se to dělá. Tři roky jsem studoval na National Film and Television School. Nějaký čas jsem pak pracoval jako animátor pro Pavla Fierlingera, českého animátora, který má od šedesátých let studio ve Philadelphii. V Americe se mi líbilo, ale zůstat jsem tam nechtěl. Vrátil jsem se tedy do Anglie a dělal jsem, co se naskytlo. Většinou to byly kresbičky do novin nebo plakáty pro reklamní agentury. Také jsem občas pracoval pro různá nakladatelství, mezi nimi Oxford University Press. Tam jsem se seznámil s editorem, který mi vydal dvě knížky pro děti, z nichž jednu jsem také napsal. Tu pak čirou náhodou uviděl spisovatel Roderick Hunt, který v té době plánoval vydat sérii humorných čítanek pro malé děti. Moje ilustrace se mu líbily a zeptal se mě, jestli bych měl zájem vytvořit postavičky pro jeho příběhy. To bylo skoro před třiceti lety. Tam to všechno začalo.
Ilustrujete hlavně čítanky a učebnice angličtiny, kolik titulů s vašimi kresbami už vyšlo?
S Rodem jsme se rychle spřátelili a od té doby oba vydáváme čítanky v sérii Oxford Reading Tree. Musím se přiznat, že přesně nevím, kolik jich je, ale musí to být kolem pěti set.
V kolika zemích knihy s vašimi ilustracemi vyšly, vyšlo něco v České republice?
V Oxfordu jsem slyšel, že anglická verze čítanek se prodává ve více než 130 zemích. Vyšla celkem v devíti jazycích. Vždycky jsem doufal, že také v České republice něco vyjde a asi před rokem se mi sen splnil. Nakladatelství Grada vydalo v českém překladu deset našich titulů.
Pocházíte z exulantské rodiny, udržujete kontakty s Čechy nebo se pohybujete v čistě britském prostředí?
Žiju v Anglii od svých dvanácti let a po odchodu do emigrace jsem ztratil kontakt s kamarády v Čechách. Našel jsem si přátele tady. Moje žena se narodila v Berlíně a děti jsou narozené tady. Kromě kontaktu se svými dvěma bratranci v Praze se mezi krajany moc nedostanu.
V roce 2009 jste s Rodem Huntem obdrželi zvláštní cenu za knihu s dětskými hrdiny Biffem, Chipem a Kipperem. Čím tato kniha zaujala?
Nešlo o cenu jen za jednu knihu, postavičky Biff, Chip a Kipper a jejich pes Floppy vystupují ve všech knížkách ze série Oxford Reading Tree. Cenu jsme obdrželi za to, že z našich učebnic se za těch skoro třicet let naučilo číst už hodně dětí. Tady v Anglli jsou naše čítanky nejoblíbenější ze všech. Myslím, že při vytváření postav jsem byl inspirován českou učebnicí Vlastivěda pro 4. ročník, kterou ilustroval můj táta Jan Brychta. Napsal ji Bohumil Říha a vyšla v roce1962. Byla plná humorných kresbiček a stala se nejpopulárnější učebnicí v Československu. Slyšel jsem, že po naší emigraci byla kniha stažena a ilustrována někým jiným.
Překvapilo vás udělení titulu MBE a jaké máte dojmy z přijetí u královny?
Udělení titulu MBE mě samozřejmě překvapilo a den na hradě Windsor, kde mi královna vyznamenání předala, byl nezapomenutelný. Dodalo mi to energii kreslit dál - to víte, po třiceti letech kreslení stejných panáků mi to někdy leze na mozek.
