Z Thajska rovnou do nemocnice

Z rodné Plzně jsem po příletu z Thajska stihla jen tramvaj, ordinaci, dvě noci doma a už jsem byla v nemocnici.

Do Česka jsme přiletěli 5. listopadu a hned druhý den jsem už byla objednaná na gynekologii. Tlak v podbřišku a bolesti zad jsem už zvládala jen díky lékům na bolest. Paní doktorce jsem převyprávěla celý svůj zdravotní příběh a předala výsledky vyšetření, která mi provedli v Thajsku. Většina byla v thajštině, ale zpráva z krve naštěstí anglicky. Mimochodem, krevní testy a ultrazvuk mě tam dohromady vyšlo na 1080 Kč. Nad mými čísly se zamračila i ona: „Hopněte si na lehátko, podíváme se na tu potvoru zblízka.“ Do této ordinace mě před lety přivedla maminka, a jsem za to moc ráda. Paní doktorka nikdy nic neponechala náhodě, nad ničím jen tak nemávla rukou, a když jsem zápasila s menšími komplikaci po předčasném porodu, měla se mnou velkou trpělivost. Jak se postupně dozvídám, není to samozřejmostí a mám opravdu štěstí. Paní doktorka mi všechno na obrazovce ukázala a vysvětlila. „Máte tam nádor, ale ještě víc se mi nelíbí ten zvětšený vaječník. Je mi to líto, ale vypadá to na rakovinu. Hned vám zavolám do fakultky, aby vám tam udělali další vyšetření. Je možné, že si vás tam rovnou nechají, tohle je naléhavé. A kdybyste cokoliv potřebovala, volejte.“ Všechno jsem odkývala, poděkovala a vyšla ze dveří. Na telefonu jsem si ještě neaktivovala mobilní data, ani nevyměnila simkarty, takže jsem nemohla zavolat domů. Byla to moje nejdelší cesta tramvají… Její tvář vypadala hodně vážně, co když má pravdu! Jsou ale i nezhoubné nádory. Žiju přeci zdravě, sportuju. Není možné, abych měla rakovinu. Plán je stále stejný. Vyříznou ze mě tu věc a v únoru jsem zase na pláži s kokosem v ruce.

Došla jsem na gynekologickou ambulanci ve Fakultní nemocnici Plzeň Lochotín, předala svou dokumentaci a čekala. Původně mi řekli, že už je pozdě a budu muset přijít druhý den, když ale viděli, jak špatně chodím (ráno jsem si nevzala žádný prášek), tak mě přijali na vstupní vyšetření téměř okamžitě. Na výsledky prvních testů jsem si měla hodinku počkat. Díky wifi jsem všechno zavolala mamině a potom si vyšla na procházku, aby mi to rychleji uteklo. Aspoň jsem stihla ještě ten podzim, listy jsou nádherně zbarvené. Moje oblíbené roční období. V Thajsku je každý den stejný. Prostě vedro… Každý další krok mě ale stál dost úsilí, tak jsem se raději vrátila do čekárny, která byla už prázdná. V testech mi vyšel marker CA 125 ještě vyšší než v Thajsku. Poslali mě domů s tím, že se mám u nich hlásit hned druhý den ráno. Od té chvíle jsem měla přepnuto na autopilota - všechno potřebné vyřídit, zařídit, jiné věci neřešit.

Ráno 7. listopadu jsem dorazila k okénku jen s batůžkem. Nedošlo mi, že se domů ten den už nevrátím. Rozjelo se kolečko vyšetření. Další krevní testy, vzorek moči, pohmatová vyšetření, ultrazvuky přes břicho i zevnitř… „Musíme naplánovat operaci, co nejdříve. Zajděte si za sestřičkou, přihlásí vás vedle k hospitalizaci,“ pověděl mi pan doktor. Věděla jsem, že mě čeká operace, ale slyšet to nahlas bylo něco docela jiného. Pomalu jsem přešla vedle do budovy, vyjela výtahem na oddělení konzervativní gynekologie, GIIB. U dveří se mě už ujala sestřička, zaevidovala mě a zavedla do pokoje 207. „Můžete si vybrat postel, zatím tady nikoho nemáme,“ ukázala mi mezi dveřmi. Raději dál od okna, kdyby přišla nějaká otužilkyně jako je moje mamka, aby na mě zase netáhlo. Nakonec jsem během celého pobytu byla na pokoji sama a všechno měla jen pro sebe. Musím říct, že jsem si připadala jako na hotelu. A hlavně to ticho a klid. Napíchli mě, do žíly mi tak proudila další antibiotika a hlavně léky na bolest, takže jsem se konečně i dobře vyspala. Odpoledne se za mnou zastavila mamka s taškou věcí. Říkaly jsme si, že to bude tak na týden. Za chvíli jsem zpátky doma.