Z nemocnice v Tunisku

Tento článek píšu ve spolupráci s mou maminkou, která se nedobrovolně stala hlavní postavou naší letošní dovolené u moře.

Na poslední plánovanou dovču se nakonec kvůli zdravotním problémům nedostala. Takže zatímco my jsme se opékali na pláži v Turecku, mamka byla u nás na takovém léčebném pobytu. Další rok se plánovala výprava za mnou do Thajska, jenže jsem onemocněla já. Letos jsme se všichni modlili, aby to konečně klaplo a mohli jsme konečně odjet všichni spolu. Pamatuji si, že když jsem byla malá, dovolená byla vyřízená minimálně půl roku dopředu. Kvůli zdraví teď ale vlastně nikdo z nás nedokáže nic naplánovat moc s předstihem. Letos jsme zájezd sháněli asi tři týdny před odjezdem. Táta ještě pracuje, tak úplně na poslední chvíli to také nejde.

Když jsme přistávali na Djerbě, otočila jsem se na naše a řekla: „Tak letos to konečně klaplo, jsme tady!“

Nenapadlo mě, že se nějaké problémy ohlásí i tam. Po prvních dnech dostala mamka rýmu a strašný kašel. Trápí ji ještě astma, které to všechno zhoršilo. Nedalo se jinak, než kontaktovat naši delegátku, která nám zavolala místního doktora. Do hodiny klepal na dveře. Přinesl si brašnu, z ní vytáhl stetoskop a poslouchal. Moc se mu to nelíbilo. Vrátil se tak do auta pro ještě větší brašnu. Z ní tentokrát vyndal oxymetr a za chvíli měl jasno. Mamka má málo okysličenou krev, bude muset na místní kliniku. Asi za hodinu přijela sanitka a do pokoje nám vjeli sanitáři s lehátkem. Mamka to chtěla dojít, ale nenechali ji. Naložili ji na lehátko a vyrazili jsme do nedaleké nemocnice. Rovnou ji zaparkovali ve vyšetřovně, kde už na nás čekal pan lékař se sestřičkou.

Sestřička se snažila udělat záběry krve, ale všechno jí padalo na zem. Vyndala bandáž, spadla. Musela ji hodit do koše a vytáhnout novou. Víčko z injekce taky na zemi. Chvíli asi řešila, jestli ho má zvednout. To by si musela zase důkladně umýt ruce, protože gumové rukavice tam používali pouze jako škrtidlo, nikoliv jako ochrannou pomůcku. Tak píchla. Ne že by nasal krev do zkumavek rovnou jako u nás. Nechali krev do zkumavky odkapat. Za přístupu vzduchu. Asi to nevadí. U nás to asi děláme zbytečně složitě. Přišel zdravotní bratr s ošoupanou brašnou. Z ní vytáhl nejdříve rukavici, kterou mamce přiškrtil paži. Poté vyndal plastovou dózičku. Odšrouboval víko, vytáhl tampon s desinfekcí a očistil mamině ruku na dalším místě. Následně tampon opět schoval do dózy a uklidil si ji do brašny. Upozornil, že tohle bude bolet. A měl pravdu. Mamka byla moc statečná. Velice rychle se jí dělají modřiny a po náběrech krve u nás mívá druhý den ruku celou modrou. Tady nic. Podařilo se mu ji píchnout tak šikovně, že kromě malinké modřinky kolem vpichu měla ruku čistou. Injekci si po zákroku položil na postel a postupně z ní naplnil všechny připravené zkumavky. Nějaké vydesinfikované tácky na odkládání? To se tam neřešilo. Na další akci si sestřička nasadila růžové gumové rukavice. Překvapilo mě to. Jenže musela někam odběhnout. V rukavicích sahala na dveře, kliku, a tak prostě na všechno. Proč ty rukavice nakonec měla, to netuším. Během toho se mnou pan doktor sepsal zprávu, detailně se na všechno zeptal. Chtěl znát všechny léky, které maminka užívá. Každý hned poznal. Do vyšetřovny vstoupil další bratr a chvíli na mě koukal. Během čekání na RTG mě odkázal na recepci a kancelář, kde jsem měla všechno vyřešit s pojišťovnou.

Pán za stolem si všechno sepsal a po chvíli mi předal telefon s česky mluvící paní z pojišťovny. Popsala jsem jí celou situaci, maminky stav současný, i před od letem. Paní byla moc hodná, se vším pomohla.

Z RTG nakonec bylo vyšetření magnetickou resonancí bez kontrastní látky. Než mamku pustili do tunelu, zeptali se, jakým jazykem mluví. Nastavili jí tak povídání v češtině: „Teď se zhluboka nadechněte…“ Chvíli jsme pak ještě čekali na vyšetřovně. Přišel za námi další bratr, a tak jsem se ho zeptala, jestli už jsou výsledky. On na mě zamžoural a zeptal se: „Vy si mě nepamatujete? Vezl jsem vás v sanitce. Teď jsem přišel a zatím nevím. Ale tady jsou výsledky za asi 1.5 hodiny. Rychle. Jsme tady všichni profesionálové, nebojte.“ Podívala jsem se na něj ještě jednou a byl to on. V sanitce měl tmavomodrý oděv. Teď přišel v hezky zeleném, asi mu začala další šichta. Odvezl nás do patra na maminky pokoj, kde měla zůstat minimálně do dalšího dne. Pokoj byl celý bílý s hezkými světle zelenými detaily jako byl rám postele, dveře, okenice. Měly jsme tam televizi a samostatnou koupelnu se záchodem. Všechno krásně čisté. Sestřička mamku hned napíchla a průběžně jí dávali i kyslík. Dostala výborný oběd a dokonce i teplou večeři. Stabilní wi-fi po celé nemocnici. Stále na ní chodili dohlížet a večer se zastavil i pan doktor, aby se podíval, jak se jí daří a všechno dovysvětlil. Domlouvali se přes překladač na telefonu. Oni namluvili své arabsky a telefon to mamině všechno přeříkal česky. Byli neskutečně pozorní a trpěliví.

Druhý den ráno provedli další krevní testy. Všechno bylo v pořádku, i z poslechu stetoskopem měl pan doktor velkou radost. Jeden marker byl ale mírně zvýšený, a tak předepsal antibiotika na tři dny. Jenže protože tyhle léky museli dovézt a nás nenapadlo se pořádně zeptat, čekaly jsme v nemocnici asi čtyři hodiny. Během toho jsme si ale zašly do kavárny hned vedle na dobrou kávu, povídaly jsme a uteklo nám to celkem rychle. Ke konci jsme se dozvěděly, že jsme mohly už dávno na hotel a léky by nám auto dovezlo tam. Mamka na rozloučenou dostala obálku se zprávou, že je schopná letu domů, nepředstavuje to pro ni ani nikoho kolem žádné riziko. Na hotel nás odvezla autem nějaká další sestřička.

Na místní nemocnici si tak nemůžeme vůbec stěžovat. Co se týče rukavic atd., valily jsme oči, ale všude měli krásně čisto, všichni si stále myli ruce, žádný spěch, doktor si na nás udělal čas, sestřičky byly moc milé, jídlo dobré. A hlavně to všechno dobře dopadlo. Samozřejmě záleží na nemocnici, ale pokud vás v Tunisku něco nemilého potká, rozhodně nemusíte mít obavy. Domluvíte se bez problémů a lékařská péče je na vysoké úrovni. Nemáme co vytknout.

Pojišťovna mi den před odletem volala s tím, že vyhodnotili lékařskou zprávu, kterou obdrželi. Pan doktor rozhodl, že by měla maminka domů cestovat v doprovodu českého lékaře a s kyslíkovou bombou na palubě. Jenže na to je třeba vyřídit povolení a lékaře k nám dostanou nejdříve do pěti dní. Samozřejmě by mamce prodloužili i pobyt na hotelu. Mamka ale po deseti dnech už chtěla domů, cítila se dobře a chtěla cestovat s námi. Let zvládla bez problémů a doma se objednala ještě na kontrolu ke svému doktoru.