V onko čekárně

Všichni jsme tady na jedné lodi, do které zatéká. Někdo se ty díry snaží zalepit, jiní se připravují na přestup, dalším ten maják na obzoru pomalu zhasíná a ke břehu daleko...

Nejdříve jsem chodila na krevní testy v pátek. V pondělí do ambulance a na chemo. Po druhé chemo se mi všechno ale nějak zpřeházelo, protože testy nevycházely dobře. Když už to bylo 0:3 pro rakovinu, tak jsme změnili taktiku. Na testy chodím ráno na 6:45. Mám štěstí, že bydlím asi 20 min cesty od nemocnice. V čekárně se většinou ještě ani nesvítí a obrazovky s pořadníkem spí. Bývala jsem tam sama, až naposledy jsem tam potkala jednoho pána, který si chtěl povídat. Samozřejmě už mám všechno nastudované a slyšela bezpočet příběhů. I tak jsem v tom stále tak nějak zelenáč. Pán měl plnou hlavu vlasů, a když řekl, že už chodí jen jednou za tři měsíce, myslela jsem si, že to nejhorší má už za sebou a chodí už jen na testy.

„Ne, mně už nic nepomůže. Tak mi dali léky na doma a sem chodím na testy a poklábosit s doktorem.“

Netušila jsem, co na to říct. Pán mi povyprávěl, jak mu to začalo. Velké bolesti zad, nevolnost, nechutenství… vyklubala se z toho rakovina. Čeho, to netuším, zapomněla jsem se zeptat. Na internetu všichni uvádějí přesný název i podtyp své potvory. Asi je potřeba si to zlo pojmenovat. Když je mi odcizena propiska, tak je asi lepší vědět, že to byl Vendelín a ne prostě jen tak někdo. Je šance, že Vendelína najdeme a ztracená propiska bude mít možná jen vypsanou náplň, ale vrátí se mi. Vendelín dostane pohlavek a všechno bude zase jako dřív. Jenže rakovina je prostě rakovina. A chemo je svinstvo. Ano, jsou různá stádia, různé způsoby léčby, každý to zvládá jinak, někdo musí na radioterapii, někdo má „jen“ léky na doma… ale hotoví jsme z toho všichni. I naši blízcí. Podepisuje se to prostě na všech. Pán mi povídal o lidech, které za dobu své léčby většinou potkával v čekárnách. Většinu z nich už nevídá. Neví, jestli jen chodí v jinou dobu. Nebo jestli už nechodí… Po té větě se zamyslel a vypadalo to na další dávku smutku. Naštěstí na obrazovce bliklo mé číslo a přešla jsem si do náběrové místnosti. Když jsem vyšla zpět do čekárny, pozdravili jsme se, popřáli vše dobré a rozloučila jsem se s ním:

„Držte se, tak zase za tři měsíce,“ byla jsem ráda, že už naše povídání skončilo, nedělá mi to moc dobře. Pevně ale doufám, že se s pánem opět uvidíme. Staří známí z oranžové čekárny.

Při sezení v čekárně většinou pracuji, ale přiznám se, že si vždy zběžně všechny omrknu. Že jsem tady zase nejmladší… Hmm, ta paní s kšiltovkou, která vždycky sedává u dveří naproti, tady dnes není. Kdo má ještě vlasy? Tu atmosféru popsat nedovedu. Rozhodně ale poznáte, že nesedíte v čekárně u svého obvodního. Je to směsice nejistoty, strachu, někdy i rezignace, ale hlavně únavy. První dva měsíce jsem se cítila, že tam nepatřím. Chodila jsem rychle, stále plná energie. Odhodlaná a motivovaná. Když se objevilo mé číslo, rychle jsem vyskočila a teleportovala se do ordinace. Nerada ztrácím čas. Jenže potom mi výsledky třikrát za sebou neprošly a dostalo se mi to do hlavy. Nějak mi ztěžkly nohy. Je to zvláštní. Jakoby můj duch už seděl v ordinaci, ale tělo se dál ploužilo po chodbě. :-) Později mě dostihlo něco, čemu se říká „chemo mozek“, prostě mlha přede mnou, mlha za mnou. Duch a tělo mi to hezky sjednotilo. Do toho šnečího tempa. Utěšuji se, že teď víc žiji okamžikem. Opravdověji prožívám každou minutu, když už najednou trvá tak dlouho. Podobně jsem se cítila, když se syn naučil chodit a nechtěl sedět v kočárku. Každá cesta nám najednou trvala strašně dlouho a mně nezbývalo nic jiného, než se prostě kochat. Naučilo mě to zpomalit a v té době jsem to ocenila. Teď s tím ale bojuji. Nechci zpomalovat. Stále si hledám cestičky, jak si udržet tempo. Zvlášť teď, když nevím, kolik mám času. Všude jsem slýchávala o té neskutečné únavě při i po léčbě. Říkala jsem si, že mě se to třeba týkat nebude. Pokud budu dělat všechno správně. To jsem si říkala i o vlasech, když mi první měsíc stále držely. Jenže ty už nemám dávno a začínají mi mizet i řasy a obočí.