V klubu holohlavých

Nejcitelnějším vedlejším účinkem chemoterapie u mě zatím bylo vypadávání vlasů. Nikdy jsem před zrcadle netrávila hodiny, ale i tak mě to zasáhlo. Nejde totiž jen o vlasy samotné.

Jedním z vedlejších účinků mé chemoterapie (paclitaxel + carbonplatina) bylo vypadávání vlasů. Myslela jsem si, že to půjde rychle, a tak když i druhý týden po první dávce chemo vlasy držely, říkala jsem si, že mě se to třeba týkat nebude. Jenže potom mě začaly bolet kořínky vlasů. Víc a víc. Jako když si vlasy přeležíte a snažíte se je vrátit do původní formace. Bolelo mě to, i když jsem s vlasy nic nedělala. Za další dva dny jsem nacházela vlasy na polštáři, na čepici, za límcem. Ta bolest mě otravovala a bylo mi jasné, že se mi to nevyhne, a tak jsem napsala své kadeřnici. Samozřejmě jsme to mohli ostříhat všechno doma, ale chtěla jsem si nejdříve vyzkoušet, jak budu vypadat s krátkým sestřihem. To je totiž něco, do čeho bych nikdy v životě nešla. Nebýt rakoviny, samozřejmě. Dlouhé vlasy, i když po většinu dobu svázané kvůli sportu, to jsem byla já. Našla jsem si na internetu střih, kterému se říká mikro pixie. Sice to nebylo nic pro mě, ale vypadalo to pěkně. Kadeřnice mě objednala hned na úterý. Dolehlo to na mě, až když jsem se posadila k ní na židli a přehodila mi přes ramena plachtu. „Tak jo, stříhneme to podle toho obrázku, co jsi mi poslala?“ Zvládla jsem jenom kývnout. Snažila jsem se zadržovat slzy, ale to nešlo. „Nechceš se otočit zády k zrcadlu?“ Zavrtěla jsem hlavou že ne. Chvílemi mi tekly slzy, nešlo to udržet. Styděla jsem se, že to nešlo. Normálně probíráme, co se událo, děti, cestování… tentokrát jsme si neřekly vlastně nic. Dala jsem si potom dlouhou procházku, abych to všechno zpracovala.

Myslela jsem si, že s mým krátkým střihem přečkám Vánoce, abych měla hezké rodinné fotografie, a potom zavolám bráchovi, aby mě oholil, protože už v tom má dlouholetou praxi. Jenže vlasy padaly víc a víc. Línala jsem jako náš pes, když se po zimě začne oteplovat. Bylo jasné, že je to jen otázkou času a nechtěla jsem po sobě všude nechávat stopy a ucpávat odtok od sprchy. Takže v úterý kadeřnice a v sobotu dorazil brácha s nabitým strojkem, žiletkou a pěnou na holení. „Nečekal jsem, že budu někdy holit vlastní ségru,“ prohodil brácha a začali jsme. Vlasů jsem měla stále hodně, takže to trvalo dlouho, ale do hodiny jsem byla na mnicha. Přidala jsem se do našeho klubu lebkounů. Udělali jsme si pak hezkou rodinnou fotku s tátou a bráchou. Předem jsem si nakoupila turbany, nějaké šátky a čepice, takže jsem už byla připravená. Nosím to teď skoro stále, protože mi je na holou hlavu zima, a to i přes pletenou čepici. Když mě syn poprvé viděl, pohladil mě po hlavě a řekl: „Mami je pořád mami.“ Sice teď říká, že vypadám jako děda, ale nevadí mu to, tak je to dobré. Na první sezení s mým doktorem jsem tak přišla s dlouhými rozpuštěnými vlasy, na to druhé už bez nich.

Ještě jedna věc. Jde o buňky, které se rychle dělí. To znamená vlasy, ale také chlupy v podpaží, na nohou atd. Takže jednou z těch pár výhod chemoterapie je, že ušetřím peníze za žiletky, a také čas strávený holením. Když někam jdu, tak se mi nestane „jéé, já si neoholila nohy“. Co se týče obočí a řas, to je další věc, co mě trochu děsí. Zatím drží. Obočí nedorůstá, takže nemusím nic vytrhávat, ale je mi jasné, že jakmile vypadá, tak je konec. S každou vypadnutou řasou se tak dlouze loučím.

Všichni říkají, že to jsou jenom vlasy, ty dorostou. To je pravda. Jenže někdo vlasy vnímá jako pevnou součást vlastní identity. Pro jiné je velmi důležité, jak vypadají, zvyknout si na svou novou podobu a přizpůsobit tomu svůj styl, nějakou dobu trvá. Já si v posledním roce konečně začala připadat atraktivní, líbit se sama sobě, a vlasy v tom hrály velkou roli. A najednou jsou pryč. V prvních chvílích to znamenalo vzdát se sebe v té podobě, ve které jsem se teď našla a připadala si nejen dobře, ale i konečně hezká. Samozřejmě, zpěvačka Sinéad O’Connor vypadala krásně i krátkým ježkem. Je to o tom, umět to nosit. Jenže já prostě chci dlouhé vlasy a bude dlouho trvat, než svůj současný vzhled přijmu na milost a nebudu to jen tolerovat z nutnosti. Kamarád mi poradil, že teď můžu říkat, že jsem se vrátila z buddhistické cesty osvícení po Asii. Kamarádka zase navrhla, abych si nakoupila spoustu paruk a vyzkoušela, jaký střih a barva mi sedí. To bych udělala v případě, že bude jasné, že léčba potrvá několik let a vlasy mi jen tak nenarostou. Zatím se stále držím původního nástinu od pana přednosty - „na podzim byste mohla být zdravá“.

Kromě ženské marnivosti za tím vším je ale ještě něco jiného. S vlasy jakékoliv délky jsem vypadala a cítila se zdravě. Rakovinu jsem měla někde zastrčenou vzadu v hlavě, ale nebyla všudypřítomná. Po dobu asi dvou týdnů od toho, co mě brácha oholil, jsem stále jakoby cítila své vlasy a vždycky mě překvapilo, když jsem si tam sáhla a nic nenašla. Potom už se ten pocit vytratil. Od té doby, co mám holou hlavu, je rakovina se mnou všude. Vidím ji každý den v zrcadle. Připomíná se mi, protože ven musím nosit turbany, abych nebyla s holou hlavou mezi lidmi a nebyla mi zima. Když se sprchuji, když venku vidím holky s krásnými rozpuštěnými vlasy, když malého češu, když ho beru na stříhání. Je všude. A i cizí lidé vědí, že se mnou není něco v pořádku. Krátký ježek ještě může být stylistickým rozhodnutím, ale vyholená hlava většinou vypráví jiný příběh. Teď jsem už opravdu oficiálně onkologickým pacientem.