Rakovina je tu a bude...

Chemoterapie mi neočekávaně skončily, protože to moje kostní dřeň nedávala. Minule jsem se přiznala, že jsem se s tím nesrovnávala lehce, ale nepověděla jsem vám ten hlavní důvod.

Mám za sebou dvě větší operace. Při první mi odebrali pravý vaječník, největší nádor a pořádně se do mě podívali. To bylo začátkem listopadu. Druhá operace mě čekala 25. března letošního roku. To už mi vzali, co šlo. Druhý vaječník, vejcovody, dělohu, slepé střevo, a trochu mě uvnitř „oškrábali“. Hojení bylo samozřejmě horší než po prvním zákroku. Do toho chemoterapie každých 21 dní, pokud krevní testy vyjdou dobře. Měla jsem takovou svou rutinu, věděla jsem, co mě přibližně čeká, měla jsem své léky. A hlavně jsem měla pocit, že aktivně bojujeme proti tomu stínu uvnitř mě. Byli jsme na jasně stanovené misi.

Ne že by cílená a udržovací léčba nic nebyla. Je to taková malá chemoterapie v tabletkách. Jde spíš o to, že pokud zítřejší CT dobře dopadne, přesouváme se do další kapitoly mé léčby, a to je „udržovací“. Jde o to co nejdéle zabránit tomu, aby se mikroskopické zbytky rakovinných buněk znovu rozmnožily. V mém případě hraje důležitou roli také mutace BRCA1. Tento gen za normálních okolností pomáhá opravovat poškozenou DNA v buňkách. Pokud však nefunguje správně, buňky ztrácejí jednu z hlavních možností, jak se opravovat. Olaparib využívá právě této slabiny. Blokuje další opravný mechanismus, který rakovinné buňky potřebují k přežití. Zatímco zdravé buňky si většinou dokážou poradit jinými cestami, rakovinné buňky s mutací BRCA1 mají možnosti opravy výrazně omezené. Postupně se v nich hromadí chyby, až nakonec odumřou. Proto se olaparib označuje jako cílená léčba. Neútočí na všechny rychle se dělící buňky jako klasická chemoterapie, ale zaměřuje se na konkrétní slabinu nádorových buněk.

Neznamená to, že po jeho užívání se rakovina už nikdy nevrátí. Medicína bohužel takové záruky dávat neumí. Cílem je ale výrazně snížit riziko návratu onemocnění a prodloužit dobu, po kterou člověk zůstává bez známek nemoci. Můj typ rakoviny patří mezi agresivnější formy onemocnění a bohužel má také vyšší tendenci se vracet než některé jiné typy nádorů. Právě proto je po úspěšné operaci a chemoterapii důležité udělat vše pro to, aby se riziko návratu co nejvíce snížilo.

Tím se dostávám k tomu důvodu… Předtím jsem myslela jen na to, abych se zahojila po operacích, abych přežila chemo, abych nezapomněla vzít prášky, dostatek bílkovin, dostavit se na krevní testy… A hlavně, držela jsem se toho, že až tohle všechno přečkám, bude konec. Můj doktor řekl, že potom všem bych mohla být „zdravá“. Sleduji spolupacienty z různých koutů světa. Někteří byli zrovna diagnostikovaní, jiní si prochází léčbou jako já, nebo už to mají všechno za sebou. A někteří několikrát. Říkají si „cancer survivors“ - lidé, kteří překonali rakovinu, přeživší… Život po rakovině. Jenže pravdou je, že pro nás nikdy není „život po rakovině“. Vždy už to bude „život s rakovinou“. Některým se vrátila několikrát, jiným (zatím) ne. A někteří z těch, které jsem sledovala, tady již s námi nejsou. Pro nás to není jen tak někdo, kdo odešel. I když jsme se nikdy neviděli, nikdy jsme spolu nepromluvili. Je to jeden z nás. Někdo jako my. V komentářích mi říkáte, že důležité je uchovávat si naději, a je to pravda, bez ní to nejde. Ale s každým, kdo prohraje, odejde i trocha té naděje. Co když to příště budeme my…

Když řeknu, že mi skončilo chemo, většina reaguje pochopitelně radostně: „Konečně je to za tebou!“ „Už budeš zdravá!“ Taky jsem si to předtím myslela. Jenže teď, když to slyším, ten úsměv, který nasadím, je falešný. Je to něco, co by se v takové situaci mělo. Snažila jsem se vysvětlit, že to bylo kvůli tomu, že to kostní dřeň už nedávala a bio léčba ji také potrápí. Nevíme, jestli to zvládnu. Že moje rakovina je citlivá na estrogen, takže ho s největší pravděpodobností nebudu moct brát, a tak v necelých čtyřiceti letech můžu mít tělo staré babičky. Že mě bude čekat dvojitá mastektomie (odstranění prsou), snad rekonstrukce a následné hojení. Že se mi stále točí hlava, klouby jsou zatuhlé, rychle se zadýchám a musím si dávat přes den šlofíka, abych vydržela. Že je můj typ rakoviny agresivní a rád se vrací. Nikdo neví, kdy to bude příště. V jakém rozsahu. Jestli to zvládnu. Kolikrát to zvládnu. A nejsem to jen já. Můj syn má nemocnou maminku, která s ním nedokáže dělat všechno, co by si malý kluk jako on zasloužil. Kvůli léčbě se naše rodina rozdělila na dva kontinenty. Moje rodina se musela přizpůsobit mému tempu a potřebám. Zatímco ostatní pokračují dál ve svém životě, mají další děti, pracují na kariéře, staví domy, cestují, chodí na rande… já sedím tady v kuchyni a netuším, co budu dělat, jestli ještě někdy potkám někoho, kdo zvládne sedět vedle mě a držet mě za ruku, až mi zase bude špatně. A jestli to vůbec bude vůči němu fér…

Rakovina bude už navždy součástí mého života a jakou roli v něm bude hrát nezáleží na mně. To je něco, s čím se musím srovnat. A to bude trvat…