Předoperační den

Den před operací je o vyšetřeních a hlavně o čekání. To je na tom všem to nejhorší. Víte, že musíte, papíry podepsané, utéct nemůžete, a nevíte, co bude dál.

V úterý ráno jsem se dostavila na příjem. Zapsali si mě ve dvou různých ordinacích a s přáním, aby to dobře dopadlo, mě poslali na oddělení v budově naproti. Loni jsem ležela na druhém patře, těšila jsem se tam na setřičky, už jsem to tam znala. Z nějakého důvodu mě ale ubytovali v prvním patře. Všechno to ale vypadá stejně. Na ruku zelený náramek, pokoj č.12. Žluté stěny, oranžové povlečení, vůně desinfekce. Vrátilo mě do to loňského listopadu, kdy mě sem přijali a já vůbec netušila, co čekat. Ošklivý zánět vaječníku. Budou mi ho asi muset vyndat, ale pak to bude dobrý. Za měsíc či dva jsem opět na pláži v Thajsku.

Tentokrát už jednu jizvu na břiše mám. A jsem bez vlasů, jen s šátkem. Také jsem přesně věděla, co budu potřebovat, takže jsem si všechno sbalila a přinesla s sebou. Ne jako minule. To jsem totiž nečekala, že z tří až čtyř dní v nemocnici se vyklube celkem osmnáct.

Den před operací probíhají vyšetření - EKG, interna, krev, moč. Minule jsem měla večer ještě ultrazvuk, tentokrát už ne. Asi stačily ty pet skeny, „díky“ kterým jsem se tam dostala. Na oběd jsem měla už jen čistý bujón a potom klystýr s pomerančovou příchutí. V kelímku se prášek pěkně rozpustil a zahřál. Večer pak druhou dávku.

To čekání bylo nejhorší. Musela jsem si to celé nějak zpracovat. Tahle operace byla tím, k čemu jsme směřovali. Chemoterapii nasadili proto, aby se dalo operovat, protože předtím byla rakovina moc rozlezlá, a prostě to nešlo. Teď je to tady. Nic nečekaného. Tohle je to, co bych měla chtít. Jenže potom už nic nebude jako dřív. Vyndají mi zbývající vaječník, vejcovody, dál dělohu, část pobřišnice (taková měkká tuková deka, která překrývá střeva), slepé střevo, možná část tlustého střeva… za vaječníky mi bude smutno. A bude mi smutno i za menstruací, za vším co s tím přichází. Už mám svůj věk, ale ta možnost, že bych mohla mít ještě jedno miminko, bylo něco posvátného. Kdyby život dopadl jinak, měla bych dvě, ne jedno. Připočtěte k tomu, že se prostě neví, co bude. Návaly horka, výkyvy nálad… jak moc velké, jak často… bude možná hormonální léčba? Bude nutná? Všichni kolem pokračují ve svých životech, zatímco ten můj je pozastavený na dobu neurčitou. Spousta věcí mi utíká, někteří lidé se posouvají směrem ode mě pryč, kde budu bydlet? Budu se moct vrátit do zahraničí, zvládnu tam udržovací léčbu? Kde to bude pro mě a syna nakonec lepší? No, úterý bylo opravdu dlouhé.

Ve středu mě vzbudili po sedmé ráno. Musela jsem se opět osprchovat. Každý den tady mluví o sprchování, jako kdybychom fáraly v dolech. Všechno se připravilo, já vysvlečená, jen pod dekou, čekala, až si pro mě přijede sanitář. Tentokrát jsme to neměli daleko, jen přes chodbu na druhou stranu budovy. Přijela jsem k takovému okýnku jako ve školní jídelně. Nebo v márnici. Vykládali tam paní po zákroku, tak mě zařadili na posteli do fronty. Potom už sjela rampa až k posteli, na tu jsem si přelezla, přikryli mě jen prostěradlem a převezli mě na sál. Tentokrát si pamatuji každý detail, dokud mě neuspali. Pamatuji si, jak jsem chtěla odtamtud utéct. Jak jsem nemohla přestat brečet a jak jsem držela anestezioložku za ruku, ať chtěla nebo ne, dokud jsem neusnula.