Posvítíme si na tu potvoru

Mám za sebou druhou sadu PET/CT skenů. Můžu vám tedy pěkně zčerstva povyprávět, jak to celé probíhá.

Objednaná jsem byla na 8:30, ale sestřička si mě zavolala do předmístnosti už v 8 hodin, tak je určitě potřeba dorazit s větším předstihem. A od na lačno, bez pití. Musela jsem si odložit všechno kovové a blýskavé. Ptala se mě na podprsenku, ale prozíravě jsem si ten den oblékla jednoduchou sportovní bez drátků a háčků, takže jsem si ji mohla nechat. Posadila si mě na židli a začaly jsme.

„Podle vaší výšky a váhy vám namícháme dávku radioaktivní látky, kterou do vás dopravíme přes kanylu. Ještě mi to tady dvakrát podepište.“

Když viděla, že jsem bez vlasů, zeptala se, jestli náhodou nemám port a kanylu. Port ano, ale kanylu mi dnes ráno na odběrech krve nedali.

„No to si musíte sama říct,“ rázně mě usadila.

„Netušila jsem, že by to šlo i přes port. Tak příště,“ nenechala jsem se vyvést z rovnováhy. Nejsem lékař, abych takové věci věděla a ne všechno mě napadne vyhledat si online. Tohle už ale nezapomenu. Zvlášť tentokrát by se to hodilo, protože mě za dva dny čeká chemo, které možná opět rozložíme do dvou dnů.

„Určitě si příště nechte kanylu zavést. Nebudu vás tak muset trápit a budete mít jen jeden vpich. Když port máte, rozhodně ho využívejte,“ vysvětlila mi sestřička už jemnějším tónem.

Mašina si to domíchala a pustila do mě dávku pozitronů. Dozvěděla jsem se, že pozitron je jako elektron, ale s opačným elektrickým nábojem, s tím kladným. Elektron má náboj záporný. Tihle dva do sebe v těle narazí, „zruší“ se a vzniknou dva gama fotony. Pro nás je důležité, že to tam začne svítit. Přístroj to záření zachytí a vytvoří obraz. PET skeny (pozitronová emisní tomografie) tak ukazují, jak moc buňky pracují. Ty, co víc makají, spotřebovávají více cukru, a tak více svítí. Mozek tak svítí vždycky, pokud nevydržíte ležet v klidu a napnete třeba sval, tak se také vybarví více. Nádorové buňky také svítí víc, protože se v těle činí, aby se jim podařilo splnit svou destruktivní misi. Sestřička mě odpojila a poslala sednout si na hodinu do čekárny. Chvíli to trvá, než člověk začne svítit tak, jak má… Čekárna to byla maličká. Naše skromné radioaktivní společenství. V pravidelných intervalech se objevila jiná sestřička a zahlásila, kdo je na řadě a má se jít vyčůrat. Jako ve školce. :-)

Ani ne po hodině přišla řada na mě. V celé vyšetřovně nenajdete vlastně nic jiného, než ten velký tunel. Nemusíte se vysvlékat ani zouvat. Lehnout na automaticky posuvné lehátko a přístroj už si všechno sám nastaví. Musela jsem natáhnout ruce dozadu za hlavu. Do kanyly mi ještě píchli kontrastní látku obsahující jód, která se používat k CT skenům. Ty ukážou přesný tvar a strukturu v těle. Zvýrazní cévy i orgány. Ta začíná fungovat téměř okamžitě. Poprvé jsem nic moc necítila. Tentokrát to bylo o hodně silnější. V puse nejdříve nasládle a po chvíli už jen kovová pachuť. A strašné horko. Dole mi bylo tak horko, že jsem se bála, jestli jsem se nepočůrala. Utěšovala jsem se, že pokud se to stalo, tak určitě nebudu první ani poslední. Prostě se půjdu domů převléct a příště už budu vědět. Potom horko v dlaních, v puse. Po pár minutách to všechno zmizelo. Lehátko se posunulo na dvě různé pozice a počítačový hlas si zavelel, abych se nadechla a zadržela dech. Poté mě vysunul úplně nahoru a neskutečně šnečím tempem se vracel do výchozí polohy a během toho skenoval celé mé tělo. Stihla jsem spočítat všechny čtvercové desky na stropě, každé odvětrávání mělo 14 mřížek. Když už jsem se chystala na počítání teček v každé stropní desce, zjistila jsem, že už zajíždím hlouběji do tunelu a zase až tak pomalé to vlastně není.

„Nelekněte se, odpojím vás. Vyšetření za pár vteřin končí,“ vytrhla mě sestřička z přemýšlení.

Ještě se zeptala, jestli se mi netočí hlava. Z čeho by se mi asi točila hlava, kdy jsem 15 minut ležela, pomyslela jsem si. Posadila jsem se a postavila tak, jak jsem zvyklá. Rychle. A hned jsem ucítila, jak se mi motala hlava a nohy ztěžkly. Naštěstí to hned přešlo. Posadili mě ještě do čekárny a po chvíli si mě zavolala sestřička, aby mě odpíchla.

„Vše v pořádku? Nic vás nesvědí? Netočí se vám hlava? Budete ještě několik hodin radioaktivní. Nic nebezpečného, ale doporučuje se nebýt 12 hodin v přítomnosti dětí a těhotných žen. Držte si vzdálenost alespoň dvou metrů,“ vysvětlila mi před odchodem.

V den mého prvního skenu jsem byla ještě hospitalizovaná na zdejším oddělení, nevěnovala jsem tomu tak pozornost. Vůbec jsem s tím nepočítala, naštěstí babička s dědou mohli nastoupit do hlídací služby a o malého tak bylo postaráno. Já si po procházce udělala pracovní den v koutě jedné kavárny a zůstala tam až do večera. Ta látka má prý poločas rozpadu asi 110 minut. Za tu dobu je tedy polovina aktivity pryč. Za pár hodin má většina zmizet. Doporučuje se hodně pít a chodit na záchod, aby to všechno šlo rychleji.

Výsledky jsou hned druhý den, takže se takový základ dozvím už brzy. Tento týden mám totiž také svou čtvrtou chemoterapii. Poté se domluví schůzka se všemi lékaři, kteří mě mají na starost, a naplánuje se, co dál. Po operaci mi pan doktor ale řekl, že když mě otevřeli, vypadalo to tam o něco jinak, než to viděli na skenech. V tu chvíli mě ale nenapadlo se zeptat, co to znamenalo. Hlavně doufám, že se konečně uvidí, jestli moje lymfatické uzliny jen víc makají, a proto svítily, a nebo jestli tam jsou metastáze. Minule k zodpovězení téhle otázky nepomohla ani operace, krevní testy ani všechny ty skeny.