Pooperační začátky

Ve filmech si strašně vymýšlí. Hrdina se probudí po operaci, vyrve si kanylu z ruky, vyskočí z okna pokoje a jde zabít toho, kdo ho tam dostal. Pro mě byl problém se jen postavit...

První den po operaci jsem většinu času proležela. Měla jsem zavedený i vývod, a tak jsem nikam chodit nemusela. Jediným úkolem bylo vypít co nejvíce vody/čaje. Večer jsem konečně dostala trochu najíst. Druhý den mi odebrali vývod. Trochu jsem se bála, že nepoznám, kdy budu potřebovat čůrat, protože s vývodem jsem vůbec nic necítila. Tělo tak rychle nezapomíná, ujistili mě. Poté přišly dvě sestřičky s tím, že se jdeme sprchovat. Vyvalila jsem na ně oči. Já ani nevím, jestli tam dojdu. Ještě ten schod nahoru do sprchového koutu. A co ta jizva? „Nebojte, to zvládneme. Budete se potom hned cítit lépe,“ ujistily mě. „Já se ale cítím docela dobře,“ zkusila jsem protestovat. „Budete se cítit ještě lépe, jdeme,“ přikázala vlídně ale neoblomně jedna z nich a šlo se. Jedna sestřička mi převlékala postel a připravovala vše potřebné, druhá mi asistovala v koupelně. Všechno jsem nakonec zvládla sama, jen jsem se nedokázala ohnout dolů, abych si sebrala kalhoty od pyžama. Pro ten den jsem si řekla, že mám hotovo.

Sestřička, která přišla na noc, mi ale řekla, že to chce pohyb. Měnit polohy, procházet se, jemně protahovat. Jenže to řekla té pravé… Začala jsem tedy vleže protahovat lýtka fixováním a uvolňováním špiček chodidel. Krouživými pohyby promazávala kotníky a krk. Pomalu měnila polohy z boku na bok. Vyzkoumala jsem nejsnadnější cestu, jak se dostat do sedu: Vleže na levém boku si podložit tělo levou rukou. Připravit si nohy na spuštění z postele. Jakmile jdou nohy dolů, vzepřít se na levém lokti a využít toho k posazení se bez velkých obtíží. Ze začátku jsem si musela pomáhat druhou rukou o postel, ale postupně jsem to vykoumala a tělo si začalo zvykat. Nejdříve procházky po pokoji? Jdu na chodbu. A neobejdu ji jednou. Třikrát. To bylo vždycky moje číslo. Zodpovědně jsem si ale držela jizvu přitisknutou dlaní. Opravdu to pohyb ulehčovalo. Chodila jsem lépe a lépe.

S jednou z návštěv jsem sama sešla po schodech až dolů do kavárenské pekárny a samozřejmě mi to nedalo. Tolika pater (5) a schodů. Předtím, než začaly moje potíže, jsem moc ráda vybíhávala kopce. Tohle vyjdu! Šlo to pomalu, ve třetím patře jsem už cítila únavu, ale řekla jsem si, že to dám, tak to nesmím vzdát. Poprvé po asi měsíci a půl jsem měla pocit, že se mi vrací kontrola nad vlastním tělem, ale i životem. Naplánovala jsem schody. Vyšla jsem je. Klidně bych je vyšla i dvakrát, kdybych chtěla. Zkusíme zítra. Zpátky na oddělení jsem se už svezla výtahem, protože dolů ze schodů/z kopce je to náročnější a já jsem blázen jen mezní. Vracela jsem se ale s širokým úsměvem na tváři. Za pár hodin se zase ozvala záda. Čekala jsem na sestřičku se spásnou kapačkou léků na bolest a už jsem nevěděla, do jaké polohy se dát. Na zádech s koleny přitaženými k hrudníku, v poloze na kolenou, na boku, stát, protahovat, chodit.. nepomáhalo vůbec nic a bolest neustupovala. Dávala o sobě vědět i jizva. Že to bude z mého odpoledního výstupu jsem se nechlubila. Nadšení, které mě navštívilo v pátém patře, velmi rychle odešlo. Takže nejsem žádná hrdinka, ani jiná než ostatní. Po všech těch letech tvrdého tréninku mám stále jen obyčejné tělo jako všichni ostatní. A to tělo mě dál zrazuje… čekala mě hodně těžká noc. Zlobila jsem se na sebe, že kdybych předtím trénovala ještě víc, udělala víc přítahů, na dřep zvedla víc… že bych ty schody vyšla bez problémů i třikrát. A teď bych třeba už ležela doma, protože bych byla jako zázrakem zahojená. A hlavně, vůbec bych neskončila v nemocnici. Napadlo mě to vzdát, občas se projít, zbytek času proležet a prostě čekat, až se to samo zahojí. Jenže internet je plný lidí, kteří po nebo už během závažného onemocnění začali běhat maratony, plavat v ledové vodě a podobně. Poprvé mi došlo, že je docela dobře možné, že pokud ne teď, tak možná už nikdy. Sice všechno plánuju, když už jsem v tělocvičně, tak makám, ale celkově jsem docela líná a věci odsouvám na neurčito - dnes nebo zítra, vždyť běhat můžu jít kdykoliv, dneska si dám celý ten dort, zítra už budu hodná… Jenže všechna tahle rozhodnutí „na potom“ život opravdu ovlivňují, i když to nevidíme hned. Já mám zodpovědnost vůči synovi, abych tady byla co možná nejdéle a v nejlepší kondici. Protože co když se do těch pěti procent nevejdu… V tu noc jsem si poprvé připustila, jak moc vysoké číslo těch 95 vlastně je. Je to skoro 100%.