Na půli cesty chemo maratonem

Jsem za půlkou v mé chemo léčbě. Začíná to být náročnější, vlasy i obočí mi opět vypadaly, a tělo si říká o více odpočinku. Občas zpomalím, dokud ale můžu, v posteli mě nic neudrží.

Dnes jsem na onkologii dorazila jako třetí. Mnozí sem dojíždějí z různých měst z okolí i z daleka. V kolik musejí vstávat netuším. Mně stačí v 5:45, protože to mám pár zastávek tramvají. O hodinu později se otvírá náběrová místnost. Z nějakého důvodu ty jehly bolí víc než v počátku. Doufám, že už jich nebude moc. Po odběrech čekáme na otevření zdejší kavárničky s čerstvým pečivem. Sedávám tak, abych měla výhled na frontu u kasy. Doktoři, sestřičky, pacientky s nejrůznějšími parukami, jiné s čepičkami, u pánů povětšinou holé hlavy. Jsem jediná žena s holou hlavou. Mívám totiž návaly, a to mi je vedro i v kšiltovce. Do paruk se mi nechce. Vedle mě se na zavěšené lavičce houpe pán. Na tácku vedle čaje hromada pilulek. Vypadá zachmuřele. Tady se směje málokdo. Když mi tenkrát řekli, že chemo funguje a rakovina se zmenšuje, taky jsem se nesmála. Jen jsem brečela. Prý je to ten post-traumatický stres.

Když jsem šla na svou první chemo, přivezl mě táta. Po náběrech šel do práce. Samozřejmě jsem si dopředu načetla, co mě asi čeká. Po celou dobu, co mi „léky“ kapaly, jsem pracovala a psala. Od devíti do tří. Táta pro mě zase přijel, protože jsme netušili, jak to na mě padne. K parkovišti jsem se hodně loudala. Cítila jsem se, jako kdyby mě srazil náklaďák, jen mě nic nebolelo. Doma jsem si lehla a čekala, co bude. První dva dny to celkem šlo, třetí den ráno jsem akorát stihla doběhnout na záchod, a tam jsem omdlela. Jinak dobrý. Od asi třetího kola chodím sama a od pátého chodím sama i domů. Samotné chemoterapie pro mě nejsou náročné. Je ale pravda, že v poslední době už toho během pobytu na lůžku moc nestihnu. Jsem unavenější, v noci hůř spím, a tak většinu „kapání“ teď prospím. Nechávala jsem si to rozdělit do dvou dnů. V pondělí Paclitaxel (zastavuje dělení rakovinných buněk), v úterý Carbonplatinum (poškozuje DNA rakovinných buněk). Od čtvrtého kola si to ale nechávám dát v jednom dni. Když si totiž představím, že půjdu do nemocnice ještě druhý den, premedikace, jehly, stacionář… ne, raději mi bude trochu hůř, protože je to najednou velká pecka pro tělo, ale do nemocnice jednou za 21 dní mi stačí. Čím méně, tím klidnější jsem.

To špatné přichází potom, co si další den píchnu injekci na podporu růstu kostní dřeně. Ta mě úplně vypne. Když se to zkombinuje s nějakou nemocí, kterou přinese syn ze školky, tak mám vystaráno na týdny. Tentokrát jsme měli nejdříve střevní chřipku, poté jsem dostala rýmu a kašel. Jenže co je pro ostatní normální, pro mě bývá hodně náročné. Prokašlané noci, neskutečná únava, a kašlu ještě teď, po 20 dnech. Praktická lékařka provedla všechny testy, aby se vyloučilo něco horšího a opravdu, jen obyčejné nachlazení. Nejsem si jistá, co je kvůli nachlazení, a co je kumulovaná únava a poničení těla z chemoterapie. A teď si představte, že bydlíme v sedmém patře a nejel nám výtah. Ve čtvrtém patře jsem už měla chuť se tam utábořit a prostě počkat, až jezdit začne. Nevzdala jsem to ale. V pátém jsem se musela přidržovat zábradlí, nemohla moc dobře dýchat. Domů jsem se ale vyšplhala. Musela jsem jít spát i během dne, a to většinou nedělám. Zastávám názor, že škoda každé hodiny ve dne, i v noci. Kdybych mohla, tak nespím vůbec. Někdy je mi hodně líto všeho toho proleženého času. A tak když můžu, jsem venku. Chvíli tady, chvíli tam. A syn samozřejmě se mnou. Snažím se z něho vychovat dobrodruha, který se mezi lidmi neztratí, všechno si rád vyzkouší, hýbe se a poznává svět.

Kamarád mi na to řekl: „Jen ať je venku, za pár let se nasedí ve škole, pak v práci.“ Je to i proto, že mně pobyt na vzduchu dělá dobře. Na ty špatné dny máme teď nově udělaný pokoj, ve kterém má daleko víc místa na hraní. Oblíbené jsou dřevěné koleje a mašinky, všemožná autíčka, hrajeme si na školku, teď jsme začali víc malovat a koukáme na pohádky. Aktuálně nejoblíbenější je Mauglí. Když nemůžeme pobíhat po lese sami, tak na to aspoň koukáme v televizi. Teď v neděli jsem se přemohla a ráno jsme vyběhli s míčem na hřiště. Poprvé od druhé operace jsem běžela. To je pro mě velký milník. Samozřejmě že se dá čas strávit deskovými hrami (až na to malý doroste), procházkami atd., ale u nás bylo na denním pořádku, že jsme chodili plavat, honili jsme se, dělali kotrmelce, syn trénoval stojky, zápasili jsme spolu… V neděli odpoledne jsme se synem a s kamarádem vyrazili na minigolf. Když jsem je tam tak viděla a uvědomila si, že neležím v posteli, pocítila jsem na chvíli trochu smíření. Možná že už nebudu moct být tak aktivní a dělat všechno, co mám ráda, ale dokud budu schopná být s rodinou a přáteli, trávit čas se synem aktivně, tak to asi stačí. Mohla jsem být také připoutaná na lůžko s hadičkou v nose. Jenže večer jsem o zase přehodnotila. Chci zpátky co nejvíc toho, co jsem ztratila. Minigolf je fajn, ale já jsem nejšťastnější, když můžu běhat po kopcích a škrtit lidi na žíněnkách.

Dnešní povídání dopisuji v naší onkologické čekárně. První patro se rekonstruuje, tak jsme všichni nasáčkovaní v druhém patře a moc to neodsýpá. U mě to dnes byla ale rychlovka.

„Tak bílé krvinky a krevní destičky máte hodně nízko. Cítíte se unavená,“ zeptala se paní lékařka.

Rozesmálo mě to. No to teda. Otékají mi ruce i chodidla, věci mi padají z rukou, rychle se zadýchám, nejraději bych jen poléhávala… Zmínila jsem ale jen to nachlazení a otoky, to by asi vědět měli. S ničím z toho ale stejně nic nesvedou, tohle k léčbě a k rakovině prostě patří. A mohlo by to být o dost horší.

„Kdybyste měla teploty, hodně ztěžka se vám dýchalo nebo vám bylo špatně, určitě zavolejte. Doporučuji ještě přidat vitamín C a B a jinak se uvidíme další pondělí. To už by vám ta čísla měla povyskočit.“

Takže zase za týden. To bude kolo číslo 6. Poté ještě 1-2 chemoterapie, kontrolní CT a uvidíme, co dál. Rakovina totiž není rýmička, které se prostě dřív nebo později zbavíte. Je to nekončící příběh. Jen rozdělený na různé kapitoly.