Můj osobní Mortal Kombat

Vím, co to obnáší postavit se do ringu proti někomu většímu, kdo vám chce ublížit. Jenže tentokrát vedle nestojí rozhodčí, který by bděl nad férovostí a případně mě zachránil. Teď je to jen na mně. A bez pravidel.

Po operaci jsem se hojila dobře, chodili za mnou na návštěvu přátelé a rodina, tak to rychle ubíhalo. Záda i podbřišek pomalu přestávaly tolik bolet a přešli jsme z kapaček na léky na bolest v pilulích, abych byla připravená na návrat domů. Po týdnu konečně dorazily výsledky z biopsie. Noc předtím jsem samozřejmě nemohla spát. Tolik jsem se bála jen jednou v životě, a to když mi najednou praskla voda. O dva měsíce dříve než měla. Celé ráno jsem se nedokázala na nic soustředit a jen odpočítávala zbývající čas. Konečně pro mě přišla sestřička, že už je čas. Napsala jsem kamarádovi: „Už je to tady!“ Ze stresu se mi u výtahu začaly koulet slzy po tváři, ale zvládla jsem je zarazit. Lékaři už na mě čekali v té velké místnosti, kde mě předtím vyšetřovali. Vyložili mi, co se z výsledků dozvěděli a co to pro mě znamená. Rozplakala jsem se. Sice jsem se styděla, že jsem zdržovala, ale chvilku trvalo, než jsem se dala zase dohromady. Podali mi připravené kapesníky, chvíli vyčkali, než jsem se opět soustředila a mohli pokračovat. Nastínili plán na následující měsíce a zeptali se, zda mám nějaké dotazy. „Ne, myslím, že je to všechno jasné,“ všem jsem poděkovala a se sestřičkou se vydala zpátky. U výtahu už to udržet nešlo. Cestou nahoru jsem si trochu poplakala, utřela slzy a vyšla ven na chodbu. Na pokoji jsem vzala telefon a napsala kamarádovi, který už netrpělivě čekal na mou zprávu.

„Jde o rakovinu vaječníků. V nemocnici zůstanu do pondělí, kdy dostanu port, přes který mi budou dávat chemoterapii. Tři kola, pak operace, a zase tři chemo.“

„Do háje! No dobře, ale kdy ti to začalo, kde všude to máš, jaký přesný postup volí a proč, jaké léky, co máš teď dělat, jaké máš šance…“ Emoce podle něj jen komplikují situaci. Podporu a zájem dává najevo hromadou otázek. Snaží se všemu porozumět, zanalyzovat a nabýt tak nad vším alespoň nějakou kontrolu. Vytasil se s odbornými termíny a statistickými daty. Dopředu si totiž načetl nejrůznější scénáře a znervózňovalo ho, že jsem nedodala potřebné údaje, aby mu to všechno dávalo smysl a konečně se trochu uklidnil. V tom jsme stejní. Až na tentokrát.

„Tak aspoň v jakém je to stádiu, to snad víš.“

„Já se nezeptala.“

„Proč ne?!“

„Bála jsem se,“ přiznala jsem.

„Nejlepší je mít všechny informace. Tomuhle se stejně už neschováš.“

„Dobře, jdu se zeptat,“ rezignovala jsem a vydala se zpátky na sesternu.

Když se na to ale dívám zpětně… ty základní informace, které jsem původně měla, vlastně stačily. Rakovina vaječníků. Chemo. Kdy a jak. Co víc vlastně člověk potřebuje? Ve výsledku se nic nemění. S plnou kufrem informací nebo bez něj. Je to prostě na nic. Život to obrátí naruby nejen mně, ale i všem kolem. Co nás čeká, se neví. Sestřička zavolala doktorům, ti už ale odešli. Pan přednosta byl ale moc hodný a po chvíli za mnou sám zašel a popovídali jsme si. Dozvěděla jsem se, že se jedná o třetí, tedy pokročilejší stádium.

„Já jsem už tři roky nebyla na gynekologii,“ začala jsem si vyčítat.

„Na tom příliš nezáleží. Z běžných testů, které se provádí během preventivních prohlídek, se to nezjistí, ani z cytologie. Tento typ ještě k tomu roste velmi rychle. Kdybyste šla k lékařce třeba letos v lednu, mohla byste být ještě naprosto zdravá.“

„Co třetí stádium vlastně znamená?“

„Onemocnění se z vaječníků rozšířilo dál do břišní dutiny a také nad bránici.“

„Kde všude to mám?“

„Největší nádor jsme vám vyjmuli (15cm). Co se týče břišní dutiny, představte si odkvetlou pampelišku, do které fouknete a vše se rozletí. Nebo mouku. Dál máte něco ve střevě, v pánevních a retroperitoneálních uzlinách. Také je tam uzlinová metastáze nad bránicí v zadním mediastinu, a ještě na peritoneum.“

Neměla jsem ponětí, kde to všechno je a raději jsem se na to neptala. Nebyla jsem v té chvíli připravená si to vizualizovat. Stačilo mi, že toho bylo dost.

„Proto jsme nemohli dál operovat a přistoupíme nejdříve k chemoterapii. Ta by měla rakovinu zmenšit tak, abychom byli schopni operovat a všechno vybrat ven najednou. Máte to na uzlinách, které jsou blízko hlavních cév, kde je zákrok riskantní. Je pravděpodobné, že bychom v tomto případě museli dát dohromady tým tří specialistů: gynekolog (druhý vaječník, děloha, vejcovody), kolorektální (střevo) a cévní chirurg (zákrok v těsné blízkosti hlavních cév). Po zákroku by následovala další chemoterapie, která by dočistila, co se nám už vybrat nepodařilo nebo co nám uteklo. Po tom všem byste měla být zdravá.“

Když jsem uslyšela tu poslední větu, hodně mě to povzbudilo. Přeci by to slovo „zdravá“ pan doktor nepoužil jen tak. Někdy na podzim bych to mohla mít za sebou, být zase zdravá a získat zpátky svůj život!

„Z čeho to je, můžu si za to sama?“ To mě trápilo ze všeho nejvíc. Nechtěla jsem jednou synovi říct, že s ním nemůžu být, protože jsem byla blbá, nezodpovědná a způsobila si rakovinu.

„Ne, sama si za to nemůžete. Je to mix mnoha faktorů jako je životní prostředí, genetika, mutace buněk při dělení, radiace, věk, infekce, hormony… Někdo žije zdravě, sportuje a má rakovinu. Někdo kouří jednu za druhou, pije alkohol, a i přesto se mu to vyhne. Jste poměrně mladá, což je nezvyklé, pošleme vás proto ještě na genetické vyšetření. O genetickou mutaci BRCA 1,2 se jedná pouze u 10% všech pacientů, ale je potřeba to vyloučit či potvrdit. Podle toho by se dále upravovala léčba.“

Stálo mě hodně sebekontroly a odvahy, abych dokázala nahlas zformulovat svou poslední otázku.

„Jaké mám šance?“

Pak doktor měl trochu delší úvod, přiznám se, že si z toho nepamatuji nic než tu poslední větu: „Je to hratelné.“

Usmála jsem se. Pan přednosta bude asi sportovec. To já jsem také, takže si rozumíme. :-) Čekal, jestli přijdou další otázky, ale já jen zavrtěla hlavou a dál se usmívala. To byla ta nejdůležitější věta. Když mě někdy přepadnou černé myšlenky, tuhle větu si opakuji a většinou mě to uklidní. Za celých těch 18 dní pobytu v nemocnici jsem potkala mnoho zdejších sestřiček i doktorů, prošla si mnoha vyšetřeními. Všichni na mě byli moc hodní, nespěchali, neodbyli mě, jednali se mnou lidsky a s porozuměním. Nemlžili, dostala jsem všechny informace, i ty ne moc pozitivní. Nesnažili se mi nasadit růžové brýle a situaci zlehčovat. Řekli mi to tak, jak to doopravdy bylo. Takže když pan přednosta řekl, že je to hratelné, tak to dáme. Neznamená to, že to bude lehké, bez obtíží a všechno půjde hladce. Jsem si moc dobře vědomá, co to slovo znamená. Bývalý manžel je bývalým profesionálním judistou, mistrem Číny ve své váhové kategorii, a v současné době profi MMA zápasníkem. Byla jsem po jeho boku při tom všem po dlouhých jedenáct let. Vozila ho na tréninky, když už na něj padala únava, dávala pozor, aby neomdlel v sauně, pomáhala s odvodňováním, podpírala po oficiálním vážením, často byla v jeho rohu při zápasech, doprovázela do nemocnice… Já sama mám za sebou spoustu soutěží, i pár zápasů v judu, čínském wrestlingu, tuishou (lepivé ruce), MMA a brazilském jiu-jitsu. Vím moc dobře, co obnáší tréninkový kemp, shazování váhy a odvodňování. Také vím, jaký to je pocit stát na velké žíněnce sama, proti někomu, kdo je větší než vy a chce vám ublížit. Na žíněnce i v kleci je ale rozhodčí, který na vše dohlíží a v případě, že už budete vážně marní, vás zachrání a zápas ukončí. Tady ale nikdo takový není. Je to souboj na život a na smrt. Doslova. Prostě Mortal Kombat. :-)