Moje první chemo

Čas se nedá zastavit, zpomalit, ani přeskočit. Už jsem se o to pokoušela několikrát, tak to vím... Týden přešel a mně čekala první chemoterapie. Velký krok do neznáma.

První prosincový den ráno mě vezl táta na onkologii, i s velkou taškou. První dávku chemoterapie jsem měla totiž rozdělenou do dvou dní a nevěděli jsme, jestli tam budu zůstávat nebo jestli se budu moct vrátit domů. V autě jsem se rozbrečela, nemohla jsem uvěřit, že už je to tady… Jako první mě čekaly odběry krve. Na řadu jsem šla celkem rychle, ale na výsledky jsem si musela počkat asi hodinu a půl. Táta tedy odjel do práce s tím, že se mám kdykoliv ozvat a přijede. Zašla jsem si tedy na kávu a koláček. Takové malé pohlazením předtím, než to začne. V čekárně seděli většinou starší lidé. U dveří jedna mladší žena. S kšiltovkou a rouškou, tak jsem jí moc do tváře neviděla. Ještě měla vlasy. Od té doby, co jsem se dozvěděla, že mám rakovinu, začala jsem nosit vlasy zásadně rozpuštěné. Chtěla jsem si je ještě užít. Předtím jsem je většinu dne měla svázané v culíku, protože to bylo prostě praktičtější. Pro sport I pro život. Na obrazovce se objevilo mé číslo, ambulance č.7.

Lékař se sestřičkou mě nejdříve zaevidovali (tzn. musela jsem zase převyprávět svůj „zdravotní příběh“, tentokrát se ptali i na zdravotní stav mé rodiny). Asi dvakrát se mě v úvodu zeptal, jestli jsem si vědoma, v jaké jsem situaci, jestli mi jasně vysvětlili, co to mám a kde všude to mám. Stručně jsem to shrnula. Odpověděla jsem asi správně, a tak jsme se posunuli k tomu, co mě přesně čeká dál.

Vím, že věda už je úplně jinde než před lety, a postupuje vpřed rychlým tempem. Když jsem ale pana doktora poslouchala, přišlo mi to jako taková alchymie. Ví se, že na tento typ rakoviny asi fungují tyhle léky, tak to zkusíme. Tři až čtyři kola. „Podle čeho se rozhodne, jestli to budou tři nebo čtyři,“ zeptala jsem se. „No, uvidíme. On už to není zase takový rozdíl, jestli tři nebo čtyři.“ Vyložili mi, jaké vedlejší účinky mám očekávat: velká únava, žaludeční nevolnost (“na to vám předepíšeme léky, nebojte“), zvracení, vypadávání vlasů, brnění či necitlivost prstů, bolesti svalů a kloubů (“na to léky máme také“), může to připomínat chřipku, průjem, zácpa, suchá kůže, lámání nehtů, změny chuti… „Co už není normální a měla bych vám zavolat?“ Z prvotního výrazu pana doktora mi bylo jasné, že se očekává cokoliv a téměř cokoliv je tak nějak normální… „Volejte při krvácení, zimnici, vysoké teplotě, kdybyste vůbec necítila prsty…“

Kromě slíbených léků mi také napsali recept na injekci Pelgraz. Sestřička mi na prázdném modelu ukázala, jak si to 24 hodin po poslední chemo sama píchnu do stehna. Mohla jsem si to tam i sama vyzkoušet. Má zvyšovat počet bílých krvinek a snižovat riziko infekce. Tohle mi má pomoct přežít léčbu bezpečněji, zajistit dobré výsledky krve při následných odběrech, aby se další termín nemusel odkládat a jeli jsme podle plánu.

Poté mě sestřička provedla stacionářem, kde se dávají infuze lidem, kteří ten den zase odchází domů. V šatně jsem si odložila oblečení a vše nepotřebné, zamkla skříňku a vyšla do čekárny uvnitř. Po chvíli se na obrazovce objevilo moje číslo a mohla jsem přejít do velké otevřené místnosti, kde v řadách stojí pohodlná, částečně polohovatelná sedadla a také lůžka. Pokud máte infuzi na cca 30 minut, jdete sedět. Mně to prý bude ten den kapat 2.5 hodiny, takže si můžu lehnout. Na postel jsem si rozložila telefon, notebook, vedle na stoleček svačinu, čaj a knihu. Dostala jsem i teplou přikrývku. Cítila jsem se tam moc dobře. Z lůžka jsem měla výhled na velký vánoční stromek uprostřed místnosti, z toho mi bylo trochu úzko, protože další kolo mě čekalo 23.12.

Začali jsme premedikací. To znamená léky, které mají pomoct k uvolnění, předejít možným alergickým reakcím a zmírnit pocity nevolnosti. Jako první mi sestřička do zadku píchla diazepam. Myslela jsem si, že jsem relativně v klidu, cítila jsem se tak nějak odevzdaná tomu, co se se mnou bude dít. O chemo se často mluví jako o strašákovi, o něčem hodně špatném. Já to ale vnímám jako spolubojovníka, který mi pomůže tu potvoru uvnitř porazit. No, alespoň jsem si tak připadala. Po ani ne 10 minutách jsem se ale cítila strašně uvolněná, bylo mi hezky jako dlouho ne. Takže vlastní pocit a skutečný stav není vždy totéž. Poté přišel na řadu můj port v paži. Jako připínáčkem mi tam napíchla kanylu, do které mi začaly téct další léky. Potom jsme ještě museli počkat, než ten hlavní lék přinesou z lékárny. „Tak, už to tady máme, jdeme na to,“ oznámila sestřička po asi půl hodině. Díky diazepamu mi to ale bylo celkem jedno. Za ty dvě hodinky jsem si stihla udělat všechnu práci a přečíst pár stránek knihy. Stále jsem čekala, kdy to už přijde. Divná chuť v puse, nevolnost, únava… ale nic! Když mě potom odpojili, cítila jsem se trochu ospalá a zpomalená. To bylo všechno. Uvidíme, co přinese zítřek…