Mám štěstí

Po operaci jsem se ocitla v chirurgické menopauze ze dne na den. Říká se mi, že mám štěstí – a já to vím. Jenže vedle vděčnosti přišel i smutek, na který jsem si dlouho nedovolila sáhnout.

Kromě slepého střeva, nádoru a pobřišnice, mi byly odebrány také vaječníky a vejcovody (ovariektomie) a děloha (hysterektomie). To znamená, že mi hormony estrogen a progesteron přes noc spadly skoro na nulu. Každý to má jinak. Někdo to ucítí hned, někdo za několik dní či týdnů. Někdo o tom prý ani neví. U mě zatím dobrý. Mívám návaly horka, ale netrvá to příliš dlouho a nestává se, že bych propotila pyžamo i prostěradlo jako jiní. Mám štěstí. Zatím.

Je mi 38 let, něco jsem si už odžila. Stihla jsem si pořídit i syna, kterému letos bude pět let. Mám štěstí. Přijde mi, že je víc a víc mladých holek, které si musí procházet tím, čím si procházím já. A u mnohých je průběh daleko horší. Některým je dvacet, teprve začínají. O rodině doteď nepřemýšlely, a nebo to měly v sobě zastrčené na „až potom, co“. Tak jsem to měla také - až dostuduju, až budu mít stabilní práci, až najdu toho pravého, až budeme mít domov, až… Jenže gynekoložka mě při každé návštěvě strašila, abych měla dítě co nejdříve, že nemládnu a prý podle toho, co na ultrazvuku vidí, bych mohla mít za pár let velké problémy otěhotnět. Přiznám se, že si nepamatuji už proč. Mívala jsem myomy. A možná prostě jen strašila. Ptala jsem se kamarádky, co si o tom myslí. Řekla mi, že nikdy nebude všechno ideální, a abych nečekala. A tak jsem nakonec nečekala a rozhodli jsme se pro miminko. Bývalý manžel si ho moc přál. Bála jsem se, že pokud bych čekala ještě déle a špatné prognózy lékařky se potvrdily, mohlo by to negativně ovlivnit mé manželství. To se nakonec rozpadlo i tak, ale to jsem tenkrát netušila. Učinila jsem rozhodnutí jako „správná“ žena a manželka. V roce 2021 se nám narodil syn Mikuláš.

Mám tedy splněno. Nakonec i díky té gynekoložce strašilce. Mám kolem ženy, které si už prošly nebo zrovna procházejí menopauzou, není to tedy nic, co bych neznala. Sama jsem si už několik let procházela články a podcasty o období perimenopauzy, ve které jsem se nacházela, a chtěla jsem se připravit co nejlépe na další fázi života, aby mě to ovlivnilo jen minimálně. Náhlá menopauza by mě tedy neměla zaskočit, ani nijak vykolejit. Tak nějak na to nemám ani nárok, stihla jsem všechno.

Jenže v hloubi duše jsem měla takovou touhu. Začátky mateřství pro mě byly kostrbaté, poté přišel rozpad rodiny. Snažila jsem si malého užívat, co to šlo, ale jsou věci, které jsou mi líto, které bych chtěla vrátit a prožít jinak. I proto jsem si to chtěla všechno prožít od začátku ještě jednou. Ani ne tak „lépe“, jako spíš víc přítomně. Přála jsem si druhou šanci na úplnou šťastnou rodinu. Dalším důvodem je, že čím víc jsem s malým, tím víc vidím, jak jsou děti prostě jiné, a kolikrát i lepší než my dospělí. Jak jsem na děti nikdy nebyla, tak skrze syna jsem si je zamilovala. A tohle všechno, to od začátku, je už prostě pryč. Ze všech stran slyším, jaké mám štěstí, syna už mám, žiju, je to jenom menopauza, tou si projdou všechny… Tak jsem si nikdy nedala čas se nad tím vším zastavit a zeptat se sebe sama, jak se opravdu cítím. Když si odmyslím všechen ten vděk, oddech, že jsem naživu atd.

Telefonovala jsem si s kamarádem za oceánem. Takový ten „co na srdci, to na jazyku“.

„Ty sis nenechala zamrazit vajíčka? Jako proč ne? Vždyť jsi říkala, že by sis přála další děti. Ještě nejsi tak stará, klidně jsi za pár let mohla ještě děti mít. A já myslel, že jsi si je nechala zmrazit. Já vím, že teď nikoho nemáš, ale co když někoho potkáš. A nebo sis to měla nechat otevřené jen tak pro sebe. Já to nechápu…“

Monolog.

„Otevřené jen tak pro sebe…“

To byla věta, která spustila řetězy slz, které nešly zastavit. Dlouhé roky jsem dělala věci pro někoho jiného, a ani to nedopadlo. Druhé miminko jsem chtěla pro sebe. Byla to moje osobní touha, přání. I přes všechny nejistoty, jsem byla maminkou moc ráda.

„Ty pláčeš? Známe se už dva roky, ale nemyslím si, že jsem tě někdy slyšel plakat. Ale vždyť dneska se dají vzít vajíčka i od dárkyně, stále ještě můžeš mít tak nějak svoje vlastní dítě.“

„Jak, vždyť nemám dělohu,“ rozplakala jsem se ještě víc.

„Omlouvám se, nedošlo mi to. Jsem na tohle tupej, nevěděl jsem, jak to funguje. Promiň. Nedošlo mi, že to vezmeš až takhle.“

„Ani nemohlo, protože jsem o tom nikdy nemluvila. Vždycky jsem všechno brala sportovně, viděla jsem na tom to dobré, byla vděčná za to, co mám. Nemohl jsi to vědět. I mně to došlo až teď,“ přiznala jsem si.

A tak mi to všechno došlo. Od té doby jsem si poplakala ještě několikrát, protože jsem to vždycky po chvilce utnula s tím, že to stačí, mám přece štěstí a můžu být vděčná za to, jak to zatím dopadlo. Samozřejmě. A mít děti v dnešní době, a tak dál, a tak dál… Jenže smutek se neptá na to, kolik máte na účtě peněz, jestli máte vhodného partnera, kolik dětí máte, jestli máte dělohu… Prostě si musíte tím smutkem projít. Až se dostatečně vypláčete a srovnáte se s novou realitou, každý po svém, potom přijde den, kdy už plakat nebudete. Nejde to uspěchat ani urychlit. Každý to má jinak. A dnes už si nemyslím, že je vhodné povzbuzování typu: „dyť už jedno děcko máš, buď ráda, že jich nemáš víc, by ses zbláznila“, „bys to ani nezaplatila“, „kašli na menopauzu, hlavně že žiješ“…

Kdokoliv, kdo si zrovna prochází nějakou ztrátou, potřebuje hlavně být slyšen a viděn. A pokud to dokáže, tak i ve své bolesti. Rodiče vždycky stáli při mně, pomáhali, objali, vím, že mě strašně milují, nade všechno. Nikdy jsme ale neuměli o negativních pocitech mluvit. O tom se prostě nemluví. Je to pro slabochy, je to ztráta času. A hlavně o tom nikde nemluv. Takže jsem doma vždycky slyšela: „Tak už nebreč, prosím tě!“ Jenže teď vím, že jsem místo vyřešení dané bolesti či strachu vše jen odložila na neurčito. A střádalo se to. Čím je člověk starší, tím víc se toho děje, často negativního. Střádá se to jedno na druhé. Dokud se z toho člověk buď nesloží, a nebo se s tím nenaučí vypořádat. Čím dřív a hlouběji si v tom zajde, tím rychleji se mu/jí podaří postavit se zase na nohy a jít dál.

Není to univerzální recept. Každý jsme jiný, jsme v jiné fázi a potřebujeme něco jiného. Tohle jsem já. Teď. A tohle je to, co potřebuji. Tenhle přístup rozhodně není pro slabé, protože hrozí, že se v tom smutku ztratíte a jen těžce budete hledat cestu zpět. Proto, pokud jsme k tomuto přístupu nebyli vedeni zdravou cestou odmalička, musíme si k tomu každý nějak dojít. Může to trvat roky jako u mě. A u každého to možná bude vypadat trochu jinak.

Pokud si také ukládáte smutek a bolest na neurčito, počítejte s tím, že se to jednou ozve. V podobě deprese, paralyzovaných končetin, sebepoškozování, užívání omamných látek, fyzických nemocích apod. Hledejte si cestu a ty správné lidi na ní, samo to většinou za vámi nepřijde.