Kvůli dietní chybě zpět v nemocnici

Všechno šlo dobře až do osudného večera, kdy jsem dostala velký hlad a po ruce byla jen ta zatracená jablka...

Hojení jde velice dobře. O moc lépe než minule. To mě bolela bedra, musela jsem si na ně dávat teplý termofor, dlouhou dobu jsem trávila v horké sprše, aby se mi to aspoň trochu uvolnilo v tom mezidobí, než začaly fungovat léky. Také chvíli trvalo, než jsme přišli na tu správnou kombinaci pilulek a injekcí. Operace ve středu, v pátek už mi bylo celkem dobře. V neděli už jsem pracovala a těšila jsem se domů. Pro jistotu jsme ale s propuštěním čekali do středy. Jenže…

… „nastala“ dietní chyba…

Bylo mi moc dobře. Jak jsem řekla, o dost lépe než minule. A tak jsem z hlavy vypustila to, že jsem přišla také o slepé střevo a zbytek zažívacího ústrojí bude podrážený a potřebovat čas. V nemocnici dostáváme jídlo klasicky třikrát denně. K snídani a k večeři to bývá pečivo se sýrem, šunkou, máslo, někdy pomazánku. Jsem velká holka, tak mívám hlad a všechno sním. Kromě oběda, ten do mě většinou moc nejde - snažím se sníst hlavně maso a zeleninu. Teď už vím, že si mám pečivo schovávat na horší časy nebo si jít vedle do pekárny koupit. Večer před propuštěním jsem ale na pokoji neměla nic kromě jablek. A já měla strašný hlad. A ještě jedno tajemství vám prozradím. Doma s mámou jíme jablka celá. I s jádřincem. Stopku samozřejmě necháváme. O:-) Ptala jsem se mamky proč… prostě tak to je. :-D Tak jsem si dala dvě, se vším všudy.

V noci kolem 2. hodiny mě začal tlačit žaludek. U snídaně mi vůbec nebylo dobře, rohlík jsem jen nakousla a jinak nesnědla nic. Sestřička se ptala, jestli to s propuštěním myslím vážně, že na to nevypadám. Abych se sem druhý den nevracela… Říkala jsem, to budou jen ta dvě jablka, nic vážného, domů už půjdu. Samozřejmě jsem se nepřiznala, že jsem snědla i jádřince. Jím to tak celý život, tak to nechám v utajení, abych si neudělala ostudu.

Doma jsem na oběd vypadala ještě dobře, ale hodinu od hodiny se to horšilo. Křeče v břiše, vracely se mi věci do krku, bolela mě bedra… Naši se stále ptali, jestli nechci zpátky do nemocnice.

„Říkali, že mám přijet, pokud budu zvracet, krvácet nebo mít teplotu, nemám nic z toho, tak abych nebyla za simulanta,“ nebyla jsem si jistá.

Když mi bylo ještě hůř, poprosila jsem tátu, aby mě tam přeci jen odvezl, pro jistotu. A v té chvíli to začalo. Na WC jsem skoro omdlela, naštěstí to zachránila mamina se studenou mokrou utěrkou a podržela mě. Nedokázala jsem si představit, že dojdu do auta, ale musela jsem. Naši mi zabalili narychlo tašku, máma připravila kýbl s další utěrkou, a odvedli mě k autu. Stále jsem si opakovala: „Musím tam dojít.“ Mamka si neodpustila poznámku, že s kýblem a šátkem na hlavě vypadám jako uklízečka. :-D Prosvištěli jsme sídlištěm, táta se s tím moc nemazlil, takže jsem kýbl plně využila. Zvracet s nedohojenými jizvami na břiše dost bolí. Měla jsem svou oblíbenou mikinu s volným stojáčkem, do kterého jsem se samozřejmě také trefila. Táta zaparkoval rovnou před ambulancí před chodníkem. Nejdříve mě vysvlékl z pozvracené mikiny, a potom mě odvedl do čekárny. Tam už se mě ujaly sestry a na vozíčku odvezly k panu doktorovi.

Chtěla jsem se snažit, ale bylo mi vážně špatně. Říká se, že zaražený vzduch může vypadat až jako infarkt. Není to legrace, a tohle bylo podobné. Pan doktor nechápal, protože kdyby bylo něco špatně, tak by to nepřicházelo a neodcházelo ve vlnách jako u mě. Přiznala jsem se, že jsem měla jablka.

„Ta nejsou úplně vhodná, ale tohle by nezpůsobily,“ kroutil dál hlavou chudák lékař.

Přiznala jsem se, že jsem je snědla i s jádřincem. „A stopku jste nechala?,“ kroutil dál hlavou, ale trochu jinak.

„Tu my nejíme.“

„Aspoň že tak.“

Pan sanitář mě odvezl zpátky na pooperační oddělení. Dokonce na stejný pokoj, jako kdyby tušili, že budu za pár hodin zpátky. Na pokoji jsem zvracela ještě jednou. Ty jejich emetky jsou takové decentní, moc toho nepojmou, takže jsem to měla i na n svém pyžamu. Dala jsem se do pořádku a lehla si do postele. Stále mě trápily velké křeče, ale o poznání lepší. Nabrali mi krev, i moč a dostala jsem nějakou silnou injekci. Po té se mi začaly rozmazávat písmenka na telefonu. Nejdříve stačilo ho dát dál od sebe, ale po chvíli jsem neviděla ani tak. Prý běžný vedlejší účinek. Hlavně že se břicho ale uvolnilo a mohla jsem spát. Přišel se na mě podívat i pan doktor, který mě operoval a byl moc hodný. Neřekl, že jsem úplně blbá, nazval to „dietní chybou“, tak u toho zůstaneme…

Druhý den jsem měla jen přesnídávku, bramborovou kaši a infuzi. Další den ráno bylo k snídani i jablko. To mi ale sestřička raději vzala se slovy: „Já vám s tímhle nevěřím!“ Teď už je to lepší, zbývá jen únava a slabší křeče po jídle, snad budu moct brzy domů. Tohle rodeo jsem způsobila sama svou hloupostí, tak snad už se mozek probudil a bude už jenom dobře.