Končíme s chemoterapiemi!

Léčba rakoviny je velice nevyzpytatelná. Nejdříve mi řekli, že se zatím operovat nedá, a o týden později jsem už ležela na operačním stole. V plánu bylo 8-9 kol chemoterapie, ale opět je všechno jinak.

Včera jsem byla zase v nemocnici. V 6:45 na krevní testy a pak čekat, až si mě pan doktor zavolá. Tentokrát na mě přišla řada až po deváté hodině, tolik lidí jsem v naší onkologické čekárně dlouho neviděla.

„Tak to zase nevyšlo,“ oznámil mi pan profesor.

„Hm.“

Někdy jsem se cítila celkem dobře a krev neprošla. Jindy na mě lezla nějaká nemoc a výsledky dopadly dobře. Takže jsem netušila, co čekat. Je ale pravda, že jsem se poslední dny cítila hodně unavená. Z poslední procházky jsem se musela domů svézt autobusem, protože dojít zpátky by mi trvalo hodně dlouho. Moje reakce byla spíš projevem únavy: tak zase musím vydržet týden zdravá a doufat, že to příště už dopadne…

„Dnes už bychom chemoterapii odkládali potřetí, je to tak?“
„Ano.“

„Od druhé operace jste měla dvě kola, celkem je to šest. Plánovali jsme alespoň další dvě, ale když se dívám na vaše výsledky… vzhledem k tomu, že jste BRCA1 pozitivní a máme v plánu cílenou terapii… Myslím, že bude nejlepší chemoterapii ukončit…“

Během pár sekund se ve mně prostřídalo hned několik emocí a myšlenek. Ta úplně první byla samozřejmě radost: Hotovo, mám to za sebou, je konec! Zmizela ale tak rychle, že mi ani necukly koutky. Dál mě napadlo, že jsme řekli osm, tak musíme dát osm, žádné rušení nebude. Co když je to málo? Pak jsme si ale řekla, že je to pan doktor a ví, co dělá. Představila jsem si celou tu novou kapitolu, která mě teď bude čekat… stěžejní otázkou pro mě v ten okamžik ale bylo:

„Příští týden mě čeká CT trupu. Co když se tam něco zase objeví, budeme se pak vracet k chemoterapiím? Nebylo by lepší počkat až na to, jak to dopadne?“

„Schválení udržovací léčby trvá 10-14 dní od podání žádosti. To dá vaší kostní dřeni snad už opravdu dostatek času na to, aby se dala do pořádku. Během toho budeme mít výsledky scanu. Pokud by se tam něco objevilo, budeme muset vymyslet, co dál. Je ale hodně nepravidelné, že to dopadne špatně.“

Všechno mi bylo jasné, odcházela jsem dostatečně informovaná. I proto, že to mám samozřejmě všechno nastudováno s předstihem. Musím ale přiznat, že jsem to doteď nezpracovala a je mi jasné, že to bude nějakou dobu trvat. Byla jsem připravená na další kolo chemoterapie. To je něco, co znám. Vím, jak to probíhá, i když je to pokaždé trochu jiné. Chemoterapie jeden den, druhý den injekce na podporu růstu kostní dřeně. Po té mi je špatně, trvá to 3-5 dní a pak se to lepší. Jsem vybavená léky pro všechny scénáře, nic moc mě nepřekvapí. Únava? Známe. Špatně se mi chodí, protože jsem ztuhlá a bolí klouby? To přejde. Nevolnosti? Mám dva druhy pilulek. Na lehčí a horší případy. Léky na neuropatii jsem vrátila do lékárny, to zvládnu. Prostě jsem s dalšími dvěma koly chemo počítala a teď mi to pan doktor celé přeorganizoval a jsem z toho zmatená.

Samozřejmě, když od toho odhlédnu, tak se i usmívám, protože to znamená, že už mi nebude tak blbě, neztratím týden měsíčně tím, že budu jen polehávat. Nebudu tolik zatěžovat rodiče, kteří se vším pomáhají. Budu moct dělat plány trochu dál do budoucnosti. Do teď jsem si mohla naplánovat maximálně tento týden a i tak počítat s tím, že se může cokoliv změnit. Začnou mi snad už brzy růst vlasy, řasy a obočí. Je mi jasné, že přijde období divných účesů, kdy si asi budu říkat, že holá hlava nebyla zase tak špatná. Lidé na ulici nebudou vědět, co mám všechno za sebou, prostě si řeknou, že mám pěknou ránu. Rakovina mě ale naučila nosit kšiltovky a mám jich hned několik.

Je tu ale ten hlavní důvod, proč se s tím srovnávám jen pomalu… o tom vám povím příště.