Kolik ze mě zůstane?

Na operační sál jsem jela s tím, že se plný rozsah zákroku dopředu nedal odhadnout. Možná, že půjde opravdu „jen“ o zánět a odstraní nádor, možná jeden vaječník. A možná že ne a vezmou mi všechno. Dozvím se to, až se probudím.

Volný termín na operačním sále byl za pět dní. Posledních pět dní, kdy jsem ještě celá. Čas jsem trávila prací, sledováním seriálů, četbou, chodily mi návštěvy, takže čas utíkal rychle. Sestřičky byly všechny moc hodné, cítila jsem se tam dobře. Bylo mi řečeno, že domů bych mohla 3-5 dní po operaci. Záleží, jak se budu dobře hojit. Před operací mě čekaly opět krevní testy, EKG a další gynekologické vyšetření. Sestra mě odvedla do větší místnosti, kde u stolu sedělo několik doktorů a studentů. Musela jsem všem opět odvyprávět, co se všechno stalo a jakou léčbou jsem si prošla. Už jsem to měla zmáknuté. Přeci jen jsem to povídala už několikrát. Odložit jsem si mohla za závěsem, odtamtud jsem ale musela před všemi přejít bez kalhot i spodního prádla až na druhou stranu k lehátku. No, nic co ještě neviděli… Pan doktor mi prohmatal břicho, nasadil zrcátka a začal zkoumat uvnitř. Neskutečný tlak a velká bolest. To bylo špatné znamení. Přikláněli se k tomu, že tam mám rozjetý ošklivý zánět, který se nedoléčil, a k tomu ta cysta. „To se může stát. Pokud vám nasadili špatná či slabá antibiotika, tak se zánět zlepšil, ale nevyléčil. Poté se vám to opět zhoršilo. Může jít o dutinu s hnisem, která vypadá jako cysta. Tím se mohl zvětšit i pravý vaječník.“ S tím jsem se vrátila na pokoj a informovala rodinu. Není to maličkost, je možné, že přijdu o jeden vaječník, ale je to jedna operace, doléčení a budu v pořádku. To dáme.

Hlavním předoperačním vyšetřením byl ale tunel. Od večera nejíst a ráno na lačno čekat, až zavolají, že pro nás mají volno. Čekala mě dvě vyšetření v jednom: 1) PET scan (dostala jsem do sebe radioaktivní látku, která ukáže metabolickou aktivitu uvnitř, tedy co „žije“, roste nebo je zánětlivé), 2) MR/CT (vpichuje se kontrastní látka, která ukáže přesnou anatomii a strukturu toho všeho). To bylo v úterý ráno. Večer mě sestra odvedla do malé zatemněné místnosti, ve které stáli tři doktoři a na obrazovce se probírali výsledky z rána. Čekal mě ultrazvuk zevnitř. Všichni tři byli velice vážní. Pečlivě plánovali strategii na zítřejší akci. Pan doktor, který mě měl operovat, byl velice věcný: „Na zánět to od začátku nevypadalo. Scany to víceméně potvrdily. Zánět už máte vyléčený. Podle toho jak a kde vám to všechno svítí, je to solidně cystický tumor, který roste z pravého vaječníku.“ Dobře, ale nádory jsou i nezhoubné. „To ano, ale podle toho co vidíme, jak se to chová, je to na 95 % rakovina. Těch 5 % tam nechávám, protože jste přijela z Thajska, měla jste to tam divoké. Pokud vám to tam pořádně neléčili, je možné, že se jedná o cystu, na které se vytvořil hnis. Je i možné, že antibiotika byla správná, ale nedostala se přes ten hnis a zánět se rozšířil.“ Plán nebyl složitý. Jako první provedou laparoskopii, kdy si to uvnitř celé pořádně prohlédnou a během toho odeberou vzorky mého nádoru. Mají 20-30 min na to, aby udělali prvotní testy. Pokud se jasně prokáže, že nádor je nezhoubný, odeberou jen ten a bude hotovo. Zánět se poté dočistí dalšími antibiotiky. Pokud si za tu krátkou dobu nebudou jistí nebo se budou přiklánět k zhoubné variantě, odeberou nádor, s velkou pravděpodobností i pravý vaječník. Pokud se jim to tam nebude líbit, je možné, že provedou hysterektomii - odeberou jeden nebo oba vaječníky, vejcovody, dělohu. To znamená, že bych se probudila v uměle spuštěné menopauze. Krátce po svých 38. narozeninách.

Tehdy to bylo poprvé za celou tu dobu, kdy jsem cítila strach. Pět není jedna, ale přeci jen je to hodně nízké číslo. Stále ale můžu mít štěstí a patřit mezi ty pětiprocentní výjimky. Od pondělního večera jsem nic nejedla. Úterý nalačno a operace ve středu. Řekla jsem si sestřičce o léky na spaní.

Druhý den ráno si pro mě přijel sanitář a na lůžku mě nemocničními tunely převezl až na operační sál. Tam si mě přehodili na jejich lůžko. Viděla jsem bílý sál, velké světelné zrcadlo nahoře, do očí se mi hnaly slzy a pak jsem už usnula. Probudila jsem se až na pooperačním oddělení, už na své posteli. Bylo tam hodně šero. Kromě mě ještě dalších pět lůžek. Slyšela jsem oddychovat paní vedle mě, přes závěs jsem ji ale neviděla. U každé postele stály velké monitory, které hlídaly naše tělesné funkce. První, co jsem kontrolovala, bylo, kolik času od operace uběhlo. Přes tři hodiny. To byl asi větší zákrok. Odkryla jsem deku a podívala se na břicho. Čtvercová náplast vlevo na podbřišku, to musela být ta laparoskopie. Další velká náplast se mi táhla od pupíku až dolů. Ty jo, že oni mi vybrali úplně všechno… Pocitově se mi propadl podbřišek dolů, protože tam bylo prázdno. Prostě díra. Zeptala jsem se první sestry, která ke mně přišla. Říct mi nic nemohla, přijde doktor. A telefon mi potom donesou z oddělení. Nemohla jsem se hýbat, bolesti jsem ale neměla, dostávala jsem do žíly léky. Když už mi donesli telefon, ohlásila jsem se našim a začala zkoumat, co mě v menopauze čeká. V noci se tam objevil nějaký jiný doktor, poprosila jsem ho, zda by mi neřekl, co všechno vzali, stále jsem nic nevěděla. „Nádor, vaječník, dělohu,“ a odešel. Tak nevím. Vzali mi jeden nebo dva vaječníky? To je docela zásadní informace… budu muset počkat do druhého dne.