Jsem rouškařka

Často se stalo, že jsem roušku zapomněla. Teď mám v každé kapse, v každém batohu raději jednu záložní. MHD a obchodům se vyhnout moc nedá.

Na roušky jsem byla z Číny zvyklá ještě před covidem. Nosily se hodně málo, ale pokud někdo byl nemocný a musel mezi lidi, tak si roušku vzal. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Brali to tak, že chrání sebe nebo nás ostatní. Někdy jsem viděla i děti sedět s rouškou ve škole. Říkala jsem si, že nezůstanou raději doma. Jenže zameškat v čínské škole, s tím množstvím učiva, není jen tak.

Teď rouškuji i já. Když jsem přišla domů po operaci, prvních šest týdnů jsem se držela hlavně doma nebo šla na procházku do lesa. Dokonce i já mám nějaký ten sociální život, ráda chodím do města a malého musím odvážet do/z školky, takže jsem si dala roušky do všech batohů a kapes, abych vždy nějakou měla při ruce a vyrazila do ulic. K tomu turban a čepici na hlavu a koukají mi jen oči. Lidé se samozřejmě podívají, ale na ulici kolem sebe jen projdeme. V tramvaji na mě pár lidí hledělo hodně dlouze a do restaurací to nenosím. Vybíráme prázdné podniky a stoly někde v rohu, daleko od lidí. Pokud je tam hodně lidí, tak tam prostě nejdu, i když bych třeba moc ráda, ale nevadí mi to. Jsou horší věci. Třeba něco chytit, ležet v posteli a opět si tak odsunout plánovanou dávku chemoterapie. Nosím s sebou i desinfekci na ruce, ale někdy zapomenu. Nejsem na takový nový režim ještě zvyklá. Navíc malý jezdí tramvají normálně, chodí do školky, takže jestli něco přijde, tak se tomu vyhnu jen stěží. Zatím to zvládáme dobře. Stejně jsem nejraději v lese a čím lepší počasí, tím více možností budeme mít.