Sleduji Váš příběh s úžasem a přeji jen jedno: co nejlepší finále. Věřím, že to tak bude.

Jste silná žena

Operace. Nejhorší je asi ta první, kdy vy, dosud nesmrtelní, netušíte, do čeho to jdete, mohou vám stokrát říkat jaké to je, ale chybí vám vaše osobní zkušenost. Jste nervozní. Vše je cizí, vzdálené, co si bez vás počnou ostatní, třeba v práci? Zítra jste měli řešit důležitou zakázku? Tentokrát se to ale vážně týká mne a mého zdraví, ne někoho jiného, podvědomě se bojíte, neznámé prostředí nemocnice a toho, co bude potom. Tak jsem ji prožíval já. Probudíte se a jste na JIP, kam se dávají těžší případy po operaci, kam za vámi nesmí ani příbuzní, jizev několik, jsem tedy ten těžší případ, ale ještě žiju, snad dobrý? Bolí to, chvílema se hůř dýchá. Jak mi chutná obyčejný vývar, když se konečně smím i najíst! Za rok druhá operace, to už si připadáte v nemocnici, tak trochu jako ve známějším prostředí. Za pár let na to, nečekaně další operace, jsem už skoro jako mazák, který ví co a jak, hlavní je se probudit z narkozy a postavit se co nejdřív na nohy, pokud to jde a je ještě na co. Čekání na rozbory tkáně, týden, dva, tři, už se těšíte zpět do práce, začíná vám ten pracovní shon trochu chybět, ale ještě týden a další, výsledky pořád nejsou. Když konečně přijdou, ošetřující chirurg se s vámi loučí, je to úleva. "A ještě si zajdete na onkologiii", věta kterou slyším hodně nerad. Začíná "to další", chemoterapie, CT, odběry a kontroly všeho možného, ještě jedna, dvě menší operace, k dořešení. Uplyne rok, uplyne druhý. Jo dobrý, furt žiju, jen do práce jsem se, teď už jako invalida (naštěstí s důchodem), už nevrátil. Pracovní problémy, jsme plynule musel přenechat jiným, ty už se mne netýkají, na mém místě jsou jiní. Životu "po" návratu z chirurgoe a onkologie a obecně z nemocnice, říkám nastavený čas. Je dobré jej využít. Já se třeba přihlásil na VŠ a dělám věci, na které při práci nebyl čas, třeba kusr fotografie, vždy se něco nového najde. Ať vám ten váš nastavený čas taky vyjde, užijte jej co nejlépe a nejdéle, co to půjde, je to čas žití navíc.

Omlouvám se za překlepy.

Jste statečná. Držím Vám palce!

Tak to vidíte. Nejhorší bitvu jste vyhrála, ten zbytek už nebude nic, co byste už neznala a potom už se jen uzdravovat. Nechci říkat, že jsem to říkal, ale já jsem to říkal. :D

Kateřino, jsem tady a pořád držím palce. Přes veškeré hrůzy to jde správným směrem. Teď jsem v Tokiu a pozítří letím do Pekingu, kde strávím dva dny, než se vrátím do Prahy. V Číně se mi moc líbí. Věřím, že si ji také ještě užijete.

Moc děkuju a užívejte cestování! Dejte vědět, jak se vám líbil Peking! :-)

Moc držím palce v uzdravování

Čtete se jedním dechem, Kateřino. Když si ale uvědomím, že čtu o vás, dočtu rychleji, než bych musela, ale jenom proto, abych vám napsala, držte se, holčičko!

Děkuji vám, Ireno! Moc si toho vážím a přeji krásné jaro!

Dobrý den Katko. V noci jsem objevila Váš blog. Jako lékařka, ale mnohem více jako žena, a o "nějaký ten rok starší" než Vy, Vám moc a moc držím pěsti! Z Vašich článků jsem poznala Vaši sílu a statečnoost. Vy tu mrchu porazíte...a já se těším na Vaše blogy z Thajska!

Moc vám děkuji, Jano! Snad už mám to nejhorší za sebou a příští rok z Thajska. :-)