Jsem po operaci!

Jednalo se o druhou operaci v pěti měsících. Byla plánovaná, ale chvíli asi bude trvat, než se vyrovnám s tím, co to všechno pro mé tělo znamená. ALE, jsme zase o velký krok blíž k uzdravení!

Probudila mě až sestřička na pooperační místnosti, kde je asi šest lůžek. Co po mně chtěla, to si nepamatuju. Byla jsem zmatená. Hledala jsem hodiny, abych odpočítala, jak dlouho zákrok trval, ale nenašla jsem je, zeptat se mě nenapadlo. Až potom k večeru jsem si všimla, že jsou na zdi přímo proti mně. Hned poté jsem se podívala na břicho, abych věděla, zda proběhla pouze laparoskopie či celý zákrok. Zelepené břicho až skoro pod prsa. To je obrovská jizva. Minule jsem ji měla jen do pupíku. To ale musel být zákrok… Po chvíli jsem se odhodlala na lepení sáhnout a pohmatem jsem zjistila, že s největší pravděpodobností je jizva stejně dlouhá jako minule a nahoře mám sešité uzlíčky po laparoskopii. Tentokrát všechno v jedné řadě. Minule jsem měla jizvičky na boku a v pupíku. Už jsem věděla, že nemá cenu se tady vyptávat, co mi všechno vzali, musí se počkat na chirurga, který mě operoval. Minule jsem se totiž zeptala. A nějaký dobrák se v noci podíval do záznamů a řekl mi, že mi vzali všechno. Do dalšího rána jsem žila s tím, že už jsem v chirurgické menopauze. Takže jsem se raději neptala a čekala. Doktor přijde druhý den ráno, až budu na pokoji.

Nebylo mi moc dobře od žaludku. Nic jsem nejedla, pít jsem nesměla, něco se mi vracelo zpátky do krku, ale neměla jsem sílu a ani nebylo co vyvrátit. Dostala jsem do žíly něco na nevolnost. Také na bolest. Večer před spaním nás sestřička přišla všechny omýt teplou vodou, bylo to moc příjemné. Vlhkým ručníkem jsem si omyla celou tvář, vypláchla pusu ústní vodou. Skvělá péče! Pití žádné, ale měla jsem ve vodě namočené malé molitanové lízátko, které jsem si mohla cucat. Moc mi to nechutnalo. A na otření rtů tampóny s příchutí citronu. To pomáhalo hodně. Na spaní nic, tak jsem se probouzela každou hodinu. Jedna paní byla ještě zmatenější, začala vstávat z postele, že potřebuje foukátko na astma. Potom, že nemůže najít klíče od bytu… byla to veselá noc.

Ráno po vizitě přišla rehabilitační sestra. Toho jsem se docela bála, protože minule se mi nedařilo postavit a omdlela jsem. Nejdříve jsme pod jejím vedením rozhýbaly hlavu, ruce, ramena, nohy, a poté nás každou zvlášť postavila a odvedla na pokoj. Nebyla to sranda, bolelo to, ale hodně pomohlo, že už jsem věděla, jak na to, a také co mě čeká. Došla jsem si zpátky na pokoj. Napíchli mi výživu do žíly. S tím, že už můžu chodit, vytáhli katétr na čůrání, a to jsem prostě chodit musela. Když ale odezněly léky na bolest, bylo to peklo. Raději jsem počkala, až mi je znovu napíchnou, a na WC jsem šla až potom. Nedokázala jsem si představit, že bych se bez nich zvedla. Odpoledne už to bylo zase o něco lepší. To jsem se za asistence sestry i osprchovala.

Doktor dorazil až další den ráno, tak jsem si musela ještě trochu počkat. Prý když se podívali, situace vypadala daleko lépe, než mysleli. Neviděli žádné srůsty, všechno se dalo vyndat, i ta poslední větší metastáze byla na povrchu a šla dobře. Operace tedy proběhla dobře, teď mě čeká 4-5 kol chemoterapie. A po tom? Možná už „zdravá“! Samozřejmě protože se mi potvrdila mutace BRCA 1, tak udržovací bio léčba, která bude trvat 1-2 roky.