Jak nám hořelo přede dveřmi

Blíží se svátek zametání hrobek, kdy se lidé hromadně vydávají na hřbitovy. Letos však budou muset zůstat doma, a tak vymýšlejí různé způsoby, jak si to vynahradit.

Dnes u snídaně jsme najednou ucítili, jak se něco pálí. Manžel měl v hrnci rýžovou kaši, tu by ale musel vařit hodně dlouho, aby se všechna voda vyvařila. Vyběhli jsme na předsíň, to už byl u nás všude dým. Manžel otevřel dveře a já přes škvíru zahlédla plameny. Co teď? Jak se dostaneme ven? Schody jsou na úplně druhé straně. Lukáš zase zavřel dveře a oznámil mi, že sousedi spalují obětiny pro jejich zesnulé, blíží se festival zametání hrobů (Qingmíng jié???) . Normálně se v tomto období navštěvují hroby, které se uklízí, přináší se jídlo, pití a další předměty. Celá rodina se tam sejde, pojí, popijí, a zavzpomínají. Jelikož lidé nemají moc vycházet, na hřbitovy se letos většinou nevydají. Starší generace je tradicím většinou věrná, a tak se svým předkům pokloní alespoň u domácího oltáře, na který vystaví všemožné dobroty, a obětiny spálí alespoň venku. Venku. Před domem. Jenomže je karanténa, že jo. Tak naše sousedy nenapadlo nic jiného, než dát všechno do obrovského plechového vandlu, který postavili přímo před naše domovní dveře. Dveře nám zrovna moc netěsní, okno v kuchyni máme přímo na venkovní chodbu, takže jsme měli doma tolika kouře, že jsme skoro nic neviděli. Vzhledem k tomu, že jsme se nedávno vrátili z dlouhé dovolené, tak jsem měla doma rozvěšené prádlo, povlévla jsem nově všechny peřiny… Můžu to teď dělat znovu, protože je vše cítit kouřem. Festival letos připadá na 4. - 6. dubna, překvapilo mě, že začali tak brzy. Jen doufám, že si to nezopakují opět v dubnu. Jedná se o státní svátek, takže jsme původně měli mít volno, ale s přihlédnutím k současné situaci si myslím, že z toho asi nic nebude. Navíc se jedná o sobotu, neděli a pondělí. Letošní rok je zatím celkově takový nevyvedený. Snad se nám to vynahradí alespoň v jeho druhé půli. 

Ve škole nám vyprávěli legendu o vévodovi Xiao, který měl podle všeho žít v 7. století před naším letopočtem. Původně měl po jeho smrti na trůn nastoupit jeho nejstarší syn, avšak vévoda se usmyslel, že trůn předá synu své nejoblíbenější konkubíny. Svého nejstaršího syna dal zavraždit a stejný osud plánoval i pro druhého nejstaršího syna, ten se to však dozvěděl a stihl včas utéct. Chong ‘er a jeho družina putovali dlouhých devatenáct let, až jednoho dne všichni padli naprostým vyčerpáním a hladem. Věrný služebník Jie Zitui si z nohy vyřízl kus masa, kterým nakrmil svého pána a zachránil ho tak před smrtí. Nakonec se jim podařilo získat trůn a z Chong ‘era se stal vévoda Wen ze státu Jin. Vévoda všechny své poddané štědře odměnil, na svého zachránce však zapomněl. Jie Zitui se i s matkou uchýlil do hor a odmítal se vrátit do paláce. Ani vévoda neuspěl. Kdosi mu poté poradil, aby zkusil použít oheň a přinutil Jie Zitui vyjít ven, aby si mohli vše vysvětlit. Oheň plál po několik dní, a když uhasnul, zjistili, že Jie Zitui v něm i s matkou uhořel. Vévoda byl velmi nešťastný. Nařídil na památku svému zachránci vystavět na místě chrám a ustanovil, že s v daný den nemohl zapalovat oheň. Lidé tak museli jíst jen jídlo, které nebylo tepelně zpracované, a tomuto dni se začalo říkat Hánshí (??) - Den studeného jídla. Lidé také začali navštěvovat hrobku Jie Zitui, to později dalo základ dnešnímu festivalu zametání hrobek.

Jinak se jedná o období, kdy se zima začíná loučit a nastupuje opravdové jaro. Zvyšují se teploty, vše začíná kvést a hodně prší. V minulosti byl tenhle svátek pevně spjatý se zemědělstvím, označovalo to dobu pro zahájení přípravných prací na poli. S deštěm je to pravda. Do Šanghaje jsme se vrátili před třemi dny a od té doby neustále prší, jednu noc byla dokonce velká bouřka.