Jak jsem začala s čínskými bojovými uměními

U většiny z nás to začalo podobně - čínské kungfu filmy. Pro někoho to byl Bruce Lee, Jet Li, já si zamilovala Jackie Chana. Dokonce mám od něj i podepsanou fotku.

Jeden můj přítel z Brazílie se mě snažil přesvědčit, abych si nechala udělat genetické testy. Určitě budu mít alespoň malé procento čínského genu. Jeho i jeho maminku to k Číně vždycky táhlo. Takže ho ani nepřekvapilo, že je prý asi ze dvou procent Číňan. Když pátral dál, přišel na možné vysvětlení. Ve 4. století n.l. překročili řeku Volhu divocí Hunové a zabrali si území dnešního Maďarska. Z maminčiny strany mají rodinu právě kolem této oblasti, tak kdo ví. Testy jsem si zatím nedělala, ale čínskou kulturu jsem měla ráda od malička. Začalo to starými kungfu filmy. Tenkrát mě ani tak nezajímala bojová stránka, ale mistrovství pohybu. Co všechno dokázali. Přebíhat střechy, létat vzduchem, napodobovat pohyb zvířat, proskočit malým okýnkem, nic pro ně nebylo překážkou. Jako malá jsem była celkem nešikovná, a tak jsem se to také chtěla naučit. K tomu se postupně přidala čínská filosofie a nebylo pro mě cesty zpátky.

V té době v Plzni žádné školy nefungovaly. A tak jsem zkoušela chvíli karate, které má u nás delší tradici, ale nebylo to ono. Jednou jsem nedoběhla autobus a v tom dalším jsem narazila na letáček, který zval na oslavy nového čínského roku. Uprosila jsem tátu, aby mě tam vzal. Velkolepé vystoupení školy čínských bojových umění z Prahy proběhlo v našem „Domě hrůzy“, který už dávno srovnali se zemí. Studenti v hedvábných oblecích se na pódiu střídali jeden za druhým, do toho krásná čínská hudba, naprosto mě to uchvátilo. A poté na jeviště vyběhl čínský mistr Qin a zacvičil sestavu, ve které napodoboval kudlanku nábožnou. Velice obtížný styl, ale v jeho podání to vypadalo naprosto přirozeně. Doteď mi při té vzpomínce naskakuje husí kůže. Hned další týden jsem stála v tělocvičně na jejich prvním kurzu v našem městě.

Mistr k nám dojížděl jednou týdně a vedl tři tréninky za sebou. Po zbytek týdne jsme cvičili s jeho staršími studenty. A tak pro mě všechno začalo. Pro Mistra byla čeština celkem obtížná, a tak jsme se snažili naučit trochu čínsky. S kamarádem jsme občas rádi zašli do Kollárovy ulice na čínské taštičky k panu Liu, který nás během vaření učil čínsky. Četla jsem všechno, co jsem o Číně dokázala sehnat. Nejvíce času jsem ale trávila cvičením.

Na trénincích jsme se potili nejen námahou, ale také snahou porozumět čínské mentalitě. Střet našich dvou kultur neprobíhal vždy hladce. Přeci jen jsme si velice vzdálení. Mistr si představoval, že nás bude trénovat tak, jak by to probíhalo v Číně. Do sedření kůže a přes bolest. Dvouhodinové tréninky začínaly nelítostným strečinkem, u kterého Mistr rád asistoval. Jedna noha na co nejvyšší příčce žebřin, druhá na zemi, pěkně propnutá v koleni. Mistr přišel a začal nám tlačit do beder. Cílem bylo dotknout se čelem špičky horní nohy. Podobně to probíhalo také na zemi v provazu nebo rozštěpu. Šlapal nám na nohy, abychom dosedli až na zem. Tlačil nebo si na nás rovnou sedl. Jeho heslem bylo: „Jednou křup a pak provaz už furt.“ U těch mladších možná, ale starší studenti hodně trpěli. Někteří plakali, jiní si při protahování i zařvali. Je pravdou, že nám po pár měsících trápení začaly nohy v kopech létat až k hlavě. Když se nás Mistr snažil něco naučit a my nechápali, nebo se mu to prostě nelíbilo, tak ze začátku sáhl i po tyči a někoho jí přetáhl. Po nějaké době pochopil, že s tím v ČR nepochodí a upustil od toho. O to kreativnější se stal ve svých česko-čínských poznámkách na naši adresu: „Když já koukat na tebe, bolí oči. Moc bolí oči.“ Nebo další perla: „Tvoje kungfu smrdí jak pes h***o!“

V naší skupině vládla jasná hierarchie, aniž by si to mnozí uvědomovali. Starší studenti Mistrovi asistovali a různě pomáhali všude, kde bylo potřeba, měli tak přístup k učení, se kterým se ti mladší nebo nešikovnější neměli šanci setkat. Ti, co cvičili hezky na oko, si užívali zvláštních privilegií a jemného zacházení. Vedli totiž vystoupení, vypadali dobře na fotkách a propagačních videích. Těm nešikovným se pozornosti moc nedostávalo, ale na druhou stranu byli ušetřeni i toho mučení, protože by jim to podle Mistra stejně nic nedalo. Pár jedinců mělo talent a touhu být lepší a lepší. K těm se Mistr choval nejhůře, protože od nich měl největší očekávání. Nezáleželo na tom, že na hodinu přicházeli jako první, dřeli jako koně, bez pauzy, nebo že odcházeli jako poslední. Neustále od Mistra sklízeli kritiku. Kolikrát slyšeli: „Běž domů, to nemá cenu. Už se nevracej.“ Mělo je to motivovat makat ještě více. Na někoho to platilo, ale několik slibných studentů ten přístup bohužel zlomil a z naší skupiny odešli. Někteří dokonce na čínská bojová umění úplně zanevřeli. Ti, co vydrželi, se buď pod tréninkovým náporem zranili, a nebo danou techniku zvládli v rámci Mistrových představ a konečně se dočkali pochvaly. Jenže pak byli zase na začátku, protože se začali učit něco nového, obtížnějšího.

Já patřila k těm outsiderům. Jako malá jsem totiž byla hodně při těle, nešikovná, nekoordinovaná. Z nějakého důvodu na mě byl Mistr ale hodný a celkem se mi věnoval. Patřila jsem také k těm dříčům, co nepřestanou, dokud to nezvládnou. Třeba hvězdu bez rukou jsem se ale nenaučila. Když viděli, jak u toho stále padám, začal se i Mistr bát, že si zlomím vaz. Raději mi dal za úkol naučit se něco jiného. Za necelý rok téměř každodenního cvičení se mi podařilo zhubnout 10 kilogramů, zvládla jsem provaz i placku v rozštěpu. Cvičení jsem nikdy nevynechala. Dostavila jsem se i s nohou v sádře, protože Mistr říkal, že pokud se zvládneme hýbat, tak není důvod nepřijít. Dál jsem se zlepšovala a ostatní si mě začali trochu všímat. Po asi čtyřech letech jsem překvapila všechny, když jsem ve své kategorii vybojovala zlato na Mistrovství republiky. Začalo se se mnou počítat na vystoupení, na soutěže a měla jsem už přistup všude. Z outsidera černým koněm. Bez ohledu na to, kam mě život zavál, kde všude jsem se učila, tahle škola bude vždycky velmi důležitou částí mého života. Tam jsem se rozhodla, že odjedu do Číny, přímo ke zdroji. Díky Mistrovi a jeho rodině jsem do Číny neodjela úplně naivní. Věděla jsem, že jsme hodně jiní, naučit se jazyk nebude lehké a tréninky vyčerpávající. Jenže život v zemi na druhém konci světa má daleko víc vrstev, o kterých jsem neměla ani tušení. Jaké to doopravdy bylo, vám povím příště.