Jak je po chemu?

Zatím mám za sebou dvě a čekají mě další dvě. Poté první velké testy, abychom věděli, jak tělo a rakovina na léčbu reagují.

Mám za sebou už dvě chemoterapie a chystám se na třetí. Vedlejších účinků příliš nebylo a zatím to zvládáme dobře. Chtěla jsem říct, že jsem měla štěstí… Myslím ale, že z velké části za to vděčím svému tělu, které jsem si za ty roky vybudovala. Zdraví bereme v mládí jako samozřejmost. Lidé kolem nás jsou nemocní, ale ani to námi většinou nepohne, protože nás se to přímo netýká. V Číně je náhled celkem jiný. V každém parku to ráno a večer vypadá jako na Václaváku. Lidé se tam prochází, běhají, skáčou přes švihadlo, hrají badminton, tancují, věnují se bojovým uměním a dalším fyzickým aktivitám. Z většiny jsou to starší, ale najdete tam i spoustu lidí kolem čtyřicítky. Mladší generace, které vydělávají, raději preferují fitka a kluby. Studenti využívají univerzitní prostory a ti mladší mají moc učení, nic moc dalšího nestíhají. Než jsem přijela do Číny, říkala jsem si, jak je to skvělé, že Číňané tak milují pohyb. Jenže není to jen nadšením. Samozřejmě, po těch letech se už pro ně stal pohyb přirozenou součástí života, díky tomu se také socializují a nejsou sami. Jde ale také o nutnost a zodpovědnost. Udržovat se v kondici, být co nejzdravější, aby nemuseli k doktoru. V minulosti si za všechno museli totiž platit sami. Každé vyšetření, všechny léky. Spolužákova maminka onemocněla rakovinou. Kvůli vysokým nákladům na léčbu museli prodat i byt, ve kterém bydleli, a celá rodina přežívala v jedné místnosti. Maminka bohužel i tak zemřela, a rodině k tomu ještě zbyly dluhy. Být v Číně nemocný není žádná legrace. Teď pojištění nějakým způsobem už pro spoustu lidí funguje. Na univerzitě jsme pojištění všichni byli. Bakaláři měli nižší krytí než studenti mgr oboru, a ti zase méně než PhD. U zaměstnanců to funguje podobně jako u nás - odvádí se z platu. Krytí je ale 60 - 90%. Dalším problémem je, že když přijdete v Číně do nemocnice, musíte nejdříve za všechno sami zaplatit, posbírat účtenky, odeslat pojišťovně a čekat, kolik vám nakonec proplatí. Nemůžete zaplatit? Pokud zrovna aktivně neumíráte, máte smůlu. V čínštině je tak rčení: 生不起病 (Shēng bù qǐ bìng)。= „Člověk si nemůže dovolit onemocnět.“ Já jsem za celou dobu od hospitalizace před dvěma měsíci do teď zaplatila zatím pouze 48 Kč doplatek za léky.

Jaké se tedy objevily vedlejší účinky?

Nejvíc mě ovlivnila premedikace (léky na nevolnost, alergii a uvolnění), po těch jsem byla zpomalená, ospalá a unavenější. Ráno po první chemo jsem se probudila s bolestmi zad. Šla jsem do kuchyně nakapat si algifen. Rychle se mi ale udělalo špatně - na zvracení, na průjem, studený pot, mžitky před očima. Doběhla jsem to na WC, mamka donesla lavor. Po chvíli slyšela, jak lavor spadl na zem a musela mě probouzet. Omdlela jsem. Když se to zlepšilo, šla jsem zase spát a odpoledne už mi bylo lépe. 24 hodin po poslední dávce chemo jsem si měla píchnout injekci, která podporuje růst bílých krvinek a kostní dřeně. Po té jsem byla hodně unavená a bolely mě kosti. Jako kdyby se mi natahovaly, rostly. Poprvé to bylo hodně nepříjemné a pokud jsem si nedala léky na bolest včas, hodně dlouho trvalo, než zabraly a stejně jsem to cítila. Potom jsem si je dávala preventivně v dobu, kdy jsem čekala, že se bolesti ozvou a po asi třech dnech to samo odeznělo. Nevolnost jen mírná, většinou jsem ani prášek nepotřebovala. Dva dny mě strašně svědily dlaně a chodidla. Na to jsem prášky neměla. Pomáhala studená voda. Trochu brnění a necitlivost prstů, to se ale také rychle ztratilo. Po druhém kole jsem to zvládala o něco lépe. Takže víceméně 4-5 dní jsem nebyla moc funkční a většinu času prospala, jinak to šlo dobře.

Daleko více mě omezovalo hojení po první operaci, protože stále nemůžu zvedat těžší předměty, rychleji se zadýchám a tělo tolik nevydrží. Jizva je sice zhojená, ale fascie (vazivo) se prý hojí až 12 týdnů. Začala jsem tedy hlavně tréninkem dýcháním na posteli, v sedě, ale prostě kdykoliv si na to vzpomenu. Poté jsem přidávala procházky. Protože jsem blázen, tak ne 10-20 minut, ale rovnou dvě hodiny. A druhý den jsem byla samozřejmě strašně unavená. Po 6 týdnech jsem začala posilovat s gumami a pokračovala v procházkách. Po 8 týdnech začala chodit do posilovny. Od 12 týdnů bych měla být schopná začít běhat a zvedat větší váhy bez rizika. Tak zatím funguju dobře! :-)