Cvičení během chemo

Každý den se stává, že mi tělo vypíná. Odmítá spolupracovat a potřebuje prostě klid. Ani delší spánek nepomáhá. Je to něco, na co si zvykám hodně pomalu.

Během mého aktivního tréninku se někdy stalo, že jsem vypadla třeba na týden kvůli cestování či jiným povinnostem. Nemoc nebo zranění pro mě většinou nebyly důvodem do tělocvičny nejít. Po narození syna se všechno zkomplikovalo a většinou jsem jen cvičila sama doma, když byl čas. To jsem jako trénink ani nepočítala. V Thajsku začal malý chodit do školky, měla jsem víc času a i cenově tréninky vycházely daleko lépe, takže jsem se začala zase hýbat každý den. Po dvou týdnech jsem se začala cítit víc sama sebou, ale protože jsem byla líná, počítala jsem s tím, že zpátky ve formě budu cca za 3 měsíce. Tělo opět fungovalo tak, jak jsem byla zvyklá. Dokázala jsem předvídat a pokud něco bylo jinak, znala jsem odpověď - špatná noc, moc velká večeře, příliš náročný trénink apod. Jenže během aktivní chemo léčby je to prostě jinak. Konečně jsem si to teď uvědomila. Po třech zoufalých měsících.

Během hospitalizace po prvním zákroku jsem si všechno nastudovala, začala zodpovědně a systematicky. První dny jsem se nemohla moc hýbat, tak jsem se vleže věnovala dechovým cvičením, tím se mimo jiné posiluje vnitřní svalstvo a promasírují vnitřní orgány. Jemně jsem protahovala ruce a nohy, zapínala a opět uvolňovala svaly. To byla přípravná fáze. Když už jsem mohla pomalu chodit, přidala jsem lehké posilování rukou a nohou tak, abych se vyhnula zapojování břicha. Střed těla je středem všeho, tak to není úplně jednoduché. Konečně jsem také začala se zdravotními qigongy a mým milovaným Taijiquan. Po dvanácti týdnech po operaci jsem začala chodit do posilovny a pomalu zapojovala celé tělo. Všude s sebou nosím posilovací gumy. Po čtyřech měsících jsem začala běhat. Doporučuji na měkkém povrchu a po rovině. Já samozřejmě v terénu a do kopců. Když už se mi všechno tak mění, něco ze sebe zachovat musím. :-)

Je pravda, že malý domů ze školky přitáhl nemoc a já prokašlala dva týdny, ale i tak jsem si všimla, že se moje kondice nijak zvlášť nemění. Hýbu se každý den a nikdy jsem nejedla tak zdravě jako nyní. Posilování nyní beru spíš jako udržovací, nechci po operaci ještě tolik trápit břicho, a tak nezvedám velké váhy, u kterých bych se příliš zapotila a musela se kousnout. Místo toho posiluji s nižšími váhami v kuse 30 min (pauzu mám, když přecházím mezi jednotlivými stanovišti), do kterých vmáčknu 4-5 kol. Zakončím 30 minutami na rotopedu a 10-20 protahování. To vše 2-3x v týdnu. Ostatní dny chodím běhat ven, na delší vycházky (8-12km), cvičím s gumami. Kromě chemo týdnu chodím dvakrát v týdnu do sauny. Myslím, že je to ve fázi, ve které jsem, celkem odpovídající pohyb. Zvládla bych daleko víc, samozřejmě že jsem si to zkusila. Jenže pak jsem byla dva dny neskutečně hladová a KO. No… a nic. Nezvládnu toho víc než předminulý týden. Stále se zadýchávám do toho stejného kopce a večer odpadávám. Během dne se mi několikrát stane, že tělo začne vypínat. Někdy se dá na chvíli posadit a odpočinout. Jindy se nedá a musím to držet hlavou, dokud tělo opět nezapne.

Předtím jsem bývala unavená z tréninků a práce, ale nikdy ne vyčerpaná. Vždycky jsem se dokázala zvednout a dát si ještě jedno kolo, dokud nezačali v tělocvičně zamykat. I teď jsou chvíle, kdy se zapřu a přidám ještě jeden kopec, nedám si pauzu a vyjdu všechny schody, dokončím všechny série… Ale to je spíš moje ego a tvrdohlavost. A bojím se, že když vyměknu, zeslábnu, příště ty schody už nevyjdu, už to nebudu já. Učím se tedy odpočívat a necítit se kvůli tomu provinile. Učím se dát si během cvičení pauzu a nepeskovat se za to. Chemo jednou skončí. Jizvy po další operaci se zahojí, následná léčba a hormony se ustálí. Když teď všechno zvládnu, příští rok můžu zase makat. Učím se, že už nikdy nebudu, kdo jsem bývala, ale že ta nová verze nemusí být nutně horší.