Člověk plánuje a Bůh se směje

Zrovna když se mi podařilo vyřídit dlouhodobé vízum pro pobyt v Thajsku, jsem si musela koupit zpáteční letenku.

„Máte na děloze asi deseticentimetrový útvar a CA125, nádorový marker, velice vysoko. Dalším krokem by měla být biopsie, nevypadá to dobře,“ můj thajský doktor se zamračil a červeně mi zakroužkoval číslo 699. Normální hodnoty se pohybují v rozmezí 0-35. Později jsem se dočetla, že toto číslo může být zvýšené z nejrůznějších důvodů, on si byl z nějakého důvodu ale celkem jistý: „Obávám se, že je to rakovina.“ Zaznamenala jsem to slovo jasně, ale okamžitě ho vypustila, protože to se mě týkat nemůže. Mám tam nějakou větší cystu, tu jsem už měla.

Do Čech jsme se se synem měli vracet až za měsíc, abychom si doma užili Vánoce. Nemám ráda, když se moje plány mění a musím vše znovu promýšlet. Hlavou mi ale stále problikávala vážná tvář pana doktora, až jsem si řekla, že raději čekat nebudu. Různé obtíže mi totiž komplikovaly běžný život už přes měsíc. Vše začalo zánětem močových cest, na který jsem dostala antibiotika. Velmi časté chození na WC, nafouklejší podbřišek citlivý na dotek, výtok. Po týdnu se to zlepšilo, ale po pár dnech se vše vrátilo zpátky a k tomu nepříjemný tlak. Teplota dvě noci za sebou, studený pot, i když jsem měla puštěnou klimatizaci. Poprvé v životě jsem se během dne cítila opravdu unavená. Naštěstí si malý vydržel hrát sám, a nebo jsem mu pustila pohádky. Občas se za mnou přišel podívat, přinesl mi kousek jablíčka či bonbon a zase odešel. Já mám fakt zlaté dítě… Rozhodla jsem se zkusit jiného doktora. Klinika patřila ke stejnému řetězci, a tak si pan doktor našel všechny mé údaje v počítači. „Dostala jste hodně obecná antibiotika, není divu, že se vám to vrátilo,“ vysvětlil. Předepsal mi jiné a injekci do zadku. Měla jsem ještě chvíli čas, než skončí syn ve školce, tak jsem na skútru zajela do potravin koupit si snídani. U pečiva se mi začal zvedat žaludek, pak zimnice, a u kasy mi už běhaly mžitky před očima. Slečna se několikrát zeptala, zda jsem v pořádku. Zaplatila jsem a snažila se vymotat z obchodu. Museli si myslet, že jsem na drogách. Pattaya je město proslulé nočním životem, za plážemi se sem moc nejezdí… Na poslední chvíli se mi podařilo najít toalety a zřítila se na záchodovou mísu. Když jsem se probrala, bylo mi už o poznání lépe. Dala jsem se dohromady, nasedla na skútr a jela vyzvednout syna. To byla druhá sada antibiotik. Všechno se zlepšilo, ale velký tlak v podbřišku zůstával, přidala se těžká únava a bolesti v bedrech. Proto mi můj lékař nechal nabrat krev a provedl ultrazvuk, z čehož bylo jasné, že mi v břiše roste tumor, který všechny problémy způsobuje.

Do odletu zbývalo pět dní. Potřebovala jsem zrušit školku, vyklidit dům, ve kterém jsme bydleli, všechno zabalit, rozloučit se. Bývalý manžel, který bydlel kousek od nás, byl ale tou dobou pracovně v Číně, takže se se synem ani nestihl rozloučit. Do Thajska jsem se s malým před sedmi měsíci přestěhovala právě proto, abychom byli pro syna zase rodinou. Vedle sebe, ale spolu. A teď se nám rodina opět rozdělila. Kvůli mně. Cítila jsem se provinile. Kdybych se o sebe lépe starala, nic z toho by se nestalo. Nedalo se ale už nic dělat. „Nejpozději koncem února budeme zpátky.“ To jsem řekla ve školce, známým, i bývalému.