Čínští školáci - čas rozplánovaný na minuty

Čínské děti mají většinou každý den naplánovaný téměř do minuty a času čistě pro sebe, kdy by si mohly dělat, co je napadne, je opravdu málo.

Jak vypadá jeden běžný den na naší soukromé internátní škole, jsem popsala tady: https://blogadmin.idnes.cz/admin/article/list Týká se to žáků od 1.  do 12. ročníku, tedy dětí od přibližně šesti let až do konce střední školy. Některé děti ve škole nespí a rodina si je vyzvedává. Některé si vyzvednou hned po škole, tzn. v 16:30, jiné až po večerním studiu, to končí ve 20:35. Když jsem se různých dětí z různých ročníků ptala, jak vypadá jejich den, moc se to nelišilo. Pokud si je rodina vyzvedne brzy, většinou je odvedou do nějakého kroužku. Někdo chodí tancovat, jiní hrají na piano, plavou a často mají doučování angličtiny nebo matematiky. Ti, co se vrací domů před devátou většinou už jen dopisují úkoly, které nestihli a po večerní hygieně jdou spát.

Pokud spí ve škole, tak čistého času jen pro sebe mají přibližně čtyřicet minut (nepočítám pětiminutové přestávky). Dopolední výuka končí v 11:45 a už ve 12:30 začíná polední čtení anglických knih. Dostat se do kantýny, vystát frontu a najíst se - na to mají 45 minut. Jen děti v 1. - 3. Ročnících mají v jídelně svá pevně daná místa, kde už na ně čeká předpřipravené jídlo. Odpolední kluby končí v 17:30, následuje večeře a večerní studium začíná v 18:30. Během volna si většinou zajdou do obchodu koupit brambůrky a sladkosti a sednou si před bránu nebo na hřiště a sledují těch pár, co hrají basketbal. Vlastně nemají ani moc kam jít, protože místnosti na stolní tenis, badminton, posilovna atd. jsou zamčené a studenti bez dohledu tam nemají přístup. Zbývá jen knihovna nebo sedět ve třídě. Kolegyně z Německa, Trixi, se hodně divila, protože když byla malá, učitelé je prý vyháněli ze tříd, aby se šli ven proběhnout a trochu si zařádit. Tady u nás se nesmí běhat, hrát si mají nejlépe velmi kultivovaně a úplně nejlepší by bylo, kdyby seděli v lavicích a četli si. To se potom člověk nemůže divit, že na hodiny často chodí pozdě, protože se třeba zapomenou na basketbalovém hřišti nebo chtějí s kamarádem dohrát šachy. Vždycky když jsem je před tělocvikem vpustila do tělocvičny, tak tam vlítli jako divá zvěř, běhali sem tam a házeli po sobě cokoliv, co našli. Nepřeháním. Podle Trixi děti v naší čínské škole nemají příliš prostor na to, aby si vytvořily svou vlastní osobnost, zkoumaly, co mají a nemají rády, co se pro ně hodí a jakým směrem se v budoucnu ubírat. Vlastně to ani není příliš potřeba, protože mají všechno naplánované a učitelé jim poradí. Kdyby to nestačilo, nalinkují jim to doma a pak také záleží, na jakou univerzitu se dostanou, protože většina se nedostane tam, kam by si opravdu přála - je jich prostě moc. Aby byla kontrola dokonalá, po večerním studiu už je nemůžeme prostě jen tak vypustit ze třídy. Musíme je nechat seřadit před třídou, zkontrolovat a způsobně odvést až na ubytovnu, kde si je přeberou vychovatelé, kteří dohlédnou na to, že se umyjí, uklidí si a dodržují večerku. Asi se jim někdovečer zatoulal, protože mé první dva roky na školy všichni chodili sami. U nás je řešení jakéhokoliv problému dvojí - buď se zvýší dohled během volného času a nebo se přidá více hodin, aby ten čas neměli.

Hodně dětí tady postrádá soběstačnost, většinu věcí řeší ve skupinách. Pokud se na chodbě vyskytuje jeden jednotlivec, je to často ten, kdo je v kolektivu neoblíben a nebo ho učitel někam vyslal. Jinak vždycky potkáte alespoň dvojice, a to v jakémkoliv věku. Učitelé jsou k dispozici od rána do večera a často pracují přes čas. Normálně končíme v 16:40, ale často vidím, že učitelé sedí v kancelářích. Večer obchází své žáky a ujišťují se, že všichni ví, co mají za domácí úkol a případně dovysvětlují. Čínští kolegové většinou úderem poledne boří hlavu do stolu v kanceláři a spí alespoň půl hodinky. Pokud jste ale třídní a nebo oblíbený učitel, často máte smůlu a musíte se dětem věnovat, protože si s vámi chtějí povídat nebo něco řešit.

Zodpovědnost se tady často přenáší na jiné. Ve třídách jsou služby na úklid, které se každý týden mění. Před koncem večerního studia jsem žákům připomněla, aby si uklidili své místo, vyhodili papírky na zemi vedle svého stolu a podobně. Spousta z nich mi odpověděla, že tenhle týden má službu Jeff, že Jeff to uklidí. A tak je to ve spousta jiných věcech. Vyzkoumat, který učitel má co na starost, je tady kolikrát nadlidský úkol. Hlavně pokud se to týká něčeho nepříjemného. To mě potom posílají od člověka k člověku - nikdo nic neví, nikdo to nemá na starosti a nikdo neví, kdo mi tedy pomůže. Téměř každý tady má k učitelství ještě nějakou jinou funkci, která je často hodně zbytečná. A ne vždycky zaplacená.

Snadněji komunikují se svým okolí. Tím, že jsou zvyklí být ve skupinách, a školní kluby jsou často směsicí různých ročníků, vidím tady, že nemají takový problém komunikovat se spolužáky z jiných tříd, a to i s těmi, které neznají. Když jsem byla na základce, tak jsme se většinou kamarádili jen s dětmi z naší třídy, s pár z ostatních tříd a jinak jsme nikoho moc neznali. Tady jsou děti hodně provázané. Třeba druháčci mají kamarády mezi středoškoláky, kteří na ně občas v jídelně dohlédnou, doprovodí je na ošetřovnu, když je potřeba, hrají si s nimi a podobně. Škola to podporuje i tak, že občas pozve vyšší ročníky, aby udělaly nějaké akce pro menší a nebo jim asistovali při Dni vědy a podobně. Za tři roky jsem tady nezaznamenala nějaký konflikt, kdy by si starší utahovali z mladších nebo je šikanovali. Když ještě bylo více volného času po večeři, viděla jsem kolikrát, že se nějaký menší žák zamotal ke středoškolákům na basketbalovém hřišti. Kluci s ním měli trpělivost, nechali ho chvíli hrát s nimi, potom přišly holky a o malého se postaraly.