Chemoterapie se odkládá

První dvě chemo proběhly bez větších problémů, teď jsme se ale nějak zasekli a není úplně jisté, jak to půjde dál. Uvidíme, co více odpočinku a vitamínů udělá.

Pozn. Až teď jsem si všimla, že se mi dva články přetočily v pořadí...“0:3 pro rakovinu“ měl přijít až teď. Tak tady jsme trochu pozadu nejen v chemo.

12. Ledna jsem měla v kalendáři zapsanou třetí dávku chemoterapie. V pátek ráno chodím na krev, abych mohla v pondělí hned k lékaři a jít kapat. V pondělí jsem seděla v čekárně úplně první, připravené otázky, které mi vrtaly hlavou. Jen co jsem se u pana doktora posadila, pověděl mi, že mě nepotěší. Výsledky nebyly dobré. „Co z toho?“ „Všechno. Krevní destičky, bílé krvinky, kostní dřeň, játra.“ Dal mi tedy detailnější odpověď, ale tohle je to, co jsem z toho pochopila. Říkal také, že to úplně nečekal, protože zatím jsem se držela výborně, a předepsal mi dva silné vitamíny: 1). esenciální fosfolipidy (podporují zdraví a regeneraci jater), 2) přípravek s obsahem diosminu na na podporu žilního a krevního oběhu. Za pár dní budeme určitě na 100 % připraveni. Zmínila jsem, že jsem byla v posilovně a v sauně, ale na to mi nic neřekl…

Ve čtvrtek ráno jsem byla na odběrech už v 6:45, na osmou u pana lékaře. „Nepotěším vás ani tentokrát, ještě jeden faktor u bílých krvinek zlobí. Budeme to muset ještě odložit.“ Prvně jsem odcházela hodně zklamaná, protože už jsem to měla všechno naplánované, táta si vzal dovolenou z práce, výlety a návštěvy se odsunuly na další týden, vnitřně jsem byla připravená na další dávku. A nic. Posunutí o pár dní jsem zvládla dobře. Motivačně jsem šla do posilovny, cvičila s malinkými činkami a v sauně byla jen 3x5 minut. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to tentokrát nepřehnala a cítila jsem se celkem dobře. Další odběry mi napsal ale až na další čtvrtek.

To mě vzalo hodně. Když jsem dřív četla, jak se ostatní pacienti děsí náběrů, čekání na výsledky, modlí se, aby měli krev dobrou, každé odsunutí je stresovalo, soucítila jsem ale úplně to nechápala. Mě se to přeci netýkalo. Já mám silné tělo, první dvě dávky jsem zvládala skvěle. Mně se nic stát nemůže. A zase to je jinak, poučím se už konečně?! :-) Mám kolem sebe rodinu a přátele, kteří mě ústavně podporují a nenechají ve špatné náladě, takže jsem se v tom sice nestihla pořádně vymáchat, ale cítila jsem to. Hodně. To jsou ty noci, kdy mám zavřené oči, protože udržet je už nejde, ale usnout také ne. Je to jen týden, během kterého má tělo lepší šance se dát dohromady, zregenerovat a zesílit, aby další chemo dobře ustálo. Co mě straší ale je myšlenka, že je to extra 10 dní pro rakovinu. Má čas a lepší podmínky proto, aby se dál rozšiřovala, požírala mě zaživa. Cítila jsem, že jsem zklamala. Vlastní tělo, syna a zbytek rodiny.

Může to být naakumulovaný stres a zpomalení regenerace těla. Myslím si ale, že jsem to sama přepálila. To je to moje: „Když ne teď, tak kdy.“ Syn začal chodit do školky, to znamená vstávat (na mě) hodně brzy. Ze školky rovnou do posilovny nebo do lesa. Z lesa k notebooku a pracovat. Odpoledne vyzvednout syna, sportovat a hrát si s ním. Večer po tom, co usne, pracovat. Díky rannímu vstávání jsem spala trochu lépe, ale rozhodně to nestačilo. Díky rodině mi odpadlo uklízení nebo vaření, ale přes den jsem stejně cítila velkou únavu. Jen jsem tomu nevěnovala pozornost. Za celý život jsem bývala unavená, ale jen párkrát opravdu vyčerpaná. Třeba po mém prvním a posledním amatérském MMA zápase. Tohle je, kdo jsem bývala. Neměla jsem pekáč buchet, nebyla jsem nejlepší. Ale v hlavě jsem to měla nastavené, jako kdybych se připravovala na Olympiádu. Díky tomu jsem nebyla ani nejhorší. V Číně jsem sbírala medaile v kategoriích plných Číňanů, zlato z Evropy, i v bojových sportech jsem vyhrávala. První operace i první dvě chemo jsem díky svému tělu zvládla moc dobře. Jenže té potvoře uvnitř mě se povedlo všechno změnit. Musím si přiznat, že jsem křehká. Moje vnitřní nastavení je to, co mi nyní ubližuje. Tělo dělá co může, aby regenerovalo následky té mé bláznivosti, a ani všechen ten protein a vitamíny prostě nestačí na to, aby zvládalo všechno jak dřív. Odpočinek a regenerace jsou teď prioritou a já se musím naučit nevnímat to jako lenost a nic nedělání. Ve škole jsme se sice učili, že regenerace je plnohodnotná část tréninku, ale když člověku nic není, tak na to příliš nedbá. Musím se už konečně ale naučit něco ještě důležitějšího. Pár lidí mi to už několik let připomíná a já nedbala ani na to: „Buď k sobě laskavější.“