5 % naděje

Ani po operaci jsme ještě na sto procent nevěděli, co mi vlastně je. Na konečné výsledky jsem si musela počkat celý týden...

Ráno po zákroku k nám na pooperační dorazila rehabilitační sestra. Postavila se doprostřed místnosti a nejprve nás učila všechno prodýchat. To je hračka, to mám vystudované… Čínským bojovým uměním jsem se věnovala odmalička. Po bakaláři jsem kvůli tomu dokonce odjela do Číny. Na Šanghajské sportovní univerzitě jsem si postupně prošla jazykovým kurzem, mgr a PhD studiem. Během těch téměř osmi let jsem intenzivně trénovala - šest dní v týdnu, 6-8 hodin denně. A právě také zdravotní dechová cvičení. Jenže se mi dech zastavil v hrudníku a dál to nešlo. Snažila jsem se pomalu nafukovat břicho, jak jsem zvyklá, ale to se skoro nehnulo. Bránice nespolupracovala. Následovalo vstávání z lůžka a procházka. Opatrně se překulit na levý bok, pravou rukou si přitisknout jizvu na podbřišku, vzepřít se na levém lokti, nohy spustit z postele a posadit se. Bez pomoci bych to nezvládla. Zatočila se mi trochu hlava. „Tak a teď se postavíme a projdeme se po pokoji,“ povzbudila mě sestra. Tak to myslím, že nepůjde. Vzala mě za ruce a s její pomocí jsem se postavila. Zatočila se mi hlava, černo před očima, rychle mě tedy posadila zpátky a přešla k paní vedle mě, ta měla za sebou plnou hysterektomii. Sama se posadila, postavila a odešla si na svůj pokoj. Jakoby nic. Strašně jsem se zastyděla. Jakto, že paní, která byla o hodně starší než já, si jen tak odešla, a já, sportovkyně, neudělám ani jeden krok?! Zavolala jsem sestřičku, že to ještě zkusím. Zatnula jsem zuby a znovu se posadila. Sama jsem se postavila, přešla tři kroky dopředu, ale opět se mi začalo dělat špatně, polil mě studený pot, a tak jsem se vrátila a zůstala už jen ležet. Zahanbená. Myslím ale, že jsem omdlévala, protože jsem od pondělního večera nic nejedla. Už bylo středeční poledne.

Všechno bylo ale jinak v pořádku, a tak mě poté převezli zpátky na můj pokoj, kam za mnou odpoledne už dorazil můj lékař. Popsal mi průběh celého zákroku. Laparoskopie jim ukázala o něco jinou situaci, než viděli ze scanů. Tumor (14.7 x 9.5 x 7 cm) odebrali a pravý vaječník musel ven také (takže zase změna, dělohu tedy zatím mám!) Pokud půjde hojení dobře, za 3-5 dní bych mohla domů. Vzorky se odeslaly na biopsii, výsledky budou za 5-7 dní. Potom se bude konečně vědět, o jakou rakovinu se jedná, v jakém stádiu a všechny další potřebné údaje. V závislosti na výsledcích se stanoví další strategie. A) Začneme chemoterapií, následovat bude druhá operace, další chemoterapie. B) Druhý zákrok provedou hned, během kterého odstraní, co půjde, a chemoterapie až poté. Pan doktor působil znale a zkušeně. Co říkal, dávalo smysl. Věřit mu ale znamenalo přiznat si, že mám rakovinu. Stále jsem si tedy držela těch 5 % naděje… I kamarád lékař, který nyní působí v Jižní Koreji, mi říkal, že podobný případ viděl. Není to tedy nemožné. A třeba je to znamení - že ho znám, a že mi o té pacientce sám od sebe řekl. Můj lékař se s něčím takovým za celých 20 let setkal jen jednou. Já si umínila, že budu v jeho lékařské praxi tím druhým případem. Do těch pěti procent se prostě vejdu. Cokoliv jiného jsem odmítla. Tak jsem to řekla i našim. Po nocích mi samozřejmě myšlenky bloudily všemi směry. Vždy se mi je ale podařilo vehnat zpátky na cestu, kterou jsem si určila. Celý život jsem se držela svých předem vytyčených plánů. Raději jsem jich měla hned několik, abych nebyla náhodou překvapená. Mohla jsem tak plynule přeskočit na jinou kolej a pokračovat dál. Nikdy mi tak vlastně nedocházelo, že spousta mých plánů vlastně nikdy nevyšla. Že jsem byla úplně jinde, než jsem si malovala. Že jsem byla docela ztracená. Jen jsem se nikdy nezastavila, dál jsem uháněla, kam se zrovna dalo. Zdůvodnila jsem si to tak dobře, až mi to nějak začalo dávat smysl.

Nynější plán byl jasný. Zahojit se co nejrychleji, abych mohla domů. Dát se do co nejlepší formy, abych byla co nejdříve připravená na možnou druhou operaci, a nebo prostě na to vrátit se do Thajska, zpátky do mého nynějšího života. Od třinácti let jsem byla zvyklá trénovat téměř každý den. Na čínské univerzitě do nás hustili, že dokonalosti sice asi nedosáhneme, ale to není důvodem se nesnažit. Čínská bojová umění v jejich současném pojetí (cvičení sestav) jsou poměrně specifická. Trochu jako gymnastika nebo balet. Každý jeden pohyb se někdy trénuje i hodiny, abychom se k té dokonalosti dostali co nejblíž. A jde se i přes bolest.