0:3 pro rakovinu

Po druhé chemo mi krevní testy vycházely dlouho špatně a další se musely odsouvat. Naštěstí se krevní dřeň nakonec probudila a mohli jsme pokračovat podle plánu

Ráno jsem seděla na odběrech už v 6:45, většinou jako první. Sestřičky teprve rozsvěcovaly. Na výsledky jsem čekala asi hodinku a půl a kolem 8:30 už mi zablikalo číslo do ambulance č.7. Posadila jsem se, pan doktor zase nasadil zklamaný výraz:

„Ani dnes vás nepotěším. Všechno se vám zlepšilo, ale kostní dřeni se nechce, bude ji mít moc citlivou. Je to v pytli, budeme to muset ještě odložit. Dnes je čtvrtek. Dostanete dvě injekce na podporu růstu, dáme tomu přes víkend a v pondělí už musíme. Pokud budou výsledky stále špatné, snížíme dávku a nějak se domluvíme.“

„Je něco, co pro to můžu ještě udělat,“ ptala jsem se odhodlaně.

Regiznovaný výraz: „S tímhle nic neuděláte. Jen nebuďte nemocná. Je to o čase.“

Výsledky krve mi vyšly špatně už potřetí. Jak to, že to moje tělo nedává?! Co jsem začala s bojovými sporty, vlastně nebyly dny, kdy by mě něco nebolelo. Na univerzitě jsem trénovala 6 dní v týdnů, 6-8 hodin denně. Na brazilském jiu-jitsu jsem byla jedním z těch pár bláznů, kteří vydrželi sparringy celou hodinu (pětiminutová kola) bez pauzy a pak ještě „pro zábavu“ pokračovala s kamarády po tréninku. Vždy jsem si vybírala větší soupeře, aby každé kolo stálo za to. Byla jsem utahaná, ale nikdy ne tak vyčerpaná, že bych nemohla pokračovat. A teď moje kostní dřeň spí a odmítá makat? A já s tím nemůžu nic udělat. To bylo pro mě nejhorší. Poprvé v životě se mi nepodařilo potlačit strach. Když přišly těžké časy v životě nebo ve vztazích, automaticky jsem vypínala a přešla na autopilota, díky kterému jsem se přes všechno dostala a zvládla normálně fungovat. Mysl si zaplním konkrétními úkoly, detailními plány, prací. Vždy všechno pod kontrolou. Ne mnoho mě tak dokáže překvapit a pokud ano, tak to beru jako lekci a něco, co už se podruhé nestane. To mě utěšuje a dodává mi palivo. Tentokrát jsem ale už měla všechny potřebné informace pro tuto i další fáze - načtenou stravu, vedlejší účinky, nastudované výživové doplňky po chemu, připravený tréninkový i pracovní kalendář, místa, kam se chci podívat… nebylo toho moc s čím jsem se mohla zaměstnat a mít pocit, že tak k našemu boji proti rakovině aktivně přispívám. Teď jsem musela jen pokračovat v tom, co dělám a doufat. Pocit, že je úplně jedno co a jak dobře to dělám, protože i tak to může může jít do kopru… to mě hodně trápilo.

Dostala jsem naštěstí dvě menší injekce na podporu růstu kostní dřeně (jednu v nemocnici a druhou další den doma), díky těm jsem měla pocit, že se alespoň něco děje. Bylo mi trochu jako kdybych měla chřipku - velká únava, bolely mě kolena a celé nohy, chtělo se mi spát, zima, trochu škrábalo v krku, ale do několika hodin to přešlo. Naordinovala jsem si klidový režim. To znamená žádné delší vycházky a cvičení. V sobotu jsme vzali malého na rybník, trénujeme bruslení. V neděli jsme si s přáteli a našimi dětmi vyšli na krátkou procházku a pak na dobrou večeři.

V pondělí opět v 6:45. Necítila jsem se nijak jinak než předtím. Stejně unavená a ospalá. Noci před chemo totiž nemůžu spát. Netušila jsem tak, jak výsledky dopadnou. Když jsem ale vešla do ambulance, doktor neměl ten svůj zachmuřený výraz, tak jsem si řekla, že tentokrát asi dobrý. A bylo.

„Tak dnes už konečně všechno dobré,“ zahlásil.

„Takže ty dvě injekce opravdu pomohly,“ vydechla jsem nadšeně.

„No, nevím. Možná. Spíš je to o čase. Potřebovalo to víc času než předtím. Pokud vám příště ale výsledky zase vyjdou špatně, dáme ty injekce dříve a uvidíme, co to udělá.“

Nikdy jsem si nemyslela, že se budu na chemo těšit. Všechno je zase tak jak má být. V mezích našich současných možností, samozřejmě. Původně jsem si chtěla dát obě dávky v jeden den, i doktor byl pro. Jenže po těch výsledcích mi doporučil to nechat rozdělené na dva dny. Naštěstí bydlím nedaleko nemocnice. Dvě zastávky tramvají. Jako kdyby to někdo tam nahoře věděl, když si tady naši kdysi vybírali bydlení. :-)

Loni v únoru jsem nám balila kufry a všechno připravovala na stěhování do Thajska, které se mělo stát naším domovem přinejmenším na několik let. Letošní únor je o něčem úplně jiném. Po poslední chemo mě čekají testy, screeningy a seminář se všemi mými doktory, aby mi řekli, co mě čeká dál. Z tréninků jsem zvyklá s autoritami nediskutovat, odnést si info a podle toho se zařídit. To se snažím v posledních letech změnit. V naší FN Lochotín mám se všemi ale skvělé zkušenosti, všichni na mě byli moc hodní a dělali i to, co vůbec nemuseli. Když mi testy zase vyšly špatně, sestřička mi na kartičku nakreslila zelený čtyřlístek pro štěstí, aby mi to už konečně vyšlo. Při další návštěvě jsem jí děkovala, protože to opravdu vyšlo! :-) Samozřejmě jsem si ke všemu ale našla informace, mám to nastudované do hloubky. Každou větu z mé lékařské zprávy. Všechna odborná slova, všechny léky. Mám i druhý názor od jiného specialisty, který mi řekl, že by nic nedělal jinak, mám tady skvělé doktory a všechno půjde, jak má. Mám tak plnou, informovanou, důvěru. :-)