Tenisová bitva

klub, ve kterem hrajeme tenis

3.11.2008 V noci mě, mám dojem, přejel parní válec... Jdu nakoupit, je strašné vedro. Jsem zplavená jak kůň. Doma si dávám vlažnou sprchu a usínám na gauči…to už je půl sedmé? Ani chuť k jídlu moc není…to je to počasí. Za chvíli jdeme hrát tenis! Odjíždíme na scooteru do City Club a jsme zvědaví, jak nám to na neznámém povrchu půjde. Přece jen hrajeme celý život na antuce a pak na umělém povrchu v zimě, ale beton ještě neznáme. Zjišťujeme, že žádný systém v zamlouvání kurtů není a že  kdo přijde, ten mele. Naštěstí jiní zájemci nebyli a tak jsme začali pinkat. Mám pocit, že hrajeme badminton. Míčky lítají všeude možně, jen ne do kurtu. Bohužel máme jen troje míče. Nové rakety, nový povrch, to je tedy výzva. Po deseti minutách začínám pochybovat, že si zahrajeme. Pár míčů končí  někde daleko v neznámu za plotem. Pak nás napadá, že bychom si mohli zkusit zahrát čtyřhru. Ptáme se jednoho z učitelů tenisu, ten proti nám staví dva čtrnáctileté kluky. Ten jeden, Arvin, do toho buší, začínáme pochybovat, že jsme udělali dobře. Aby to nebyl příliš velký trapas… nakonec jsme si zvykli a začli jim to oplácet. Bitva to byla velká, běhali jsme jak fretky, taktizovali, Marek svými smečemi vyčníval. A tak jsme jim dali na zadek. Učitel, mladý kluk, s Arvinem nás vyzývají k odvetě. To bude těžší. Všichni jsou gentlemani, když se mi podaří hezký úder, či podání, ozve se „nice, ma´m“ nebo „wonderful, ma´m“. Hrajeme dva sety a jeden jsme vyhráli, druhý prohráváme v tiebreaku. Už nemůžu. Dvě hodiny hraní už stačily. Jsem úplně KO, Marek má propocené vše, co propotit mohl. Taky hrál jak o život, ostatně, jako vždycky. Na zítřek domlouváme další zápas. Tatínek od Arvina mě chválí, že jistě tenis hraji dlouho. Na to, jak to plácám, to hraju až moc dlouho. Arvinův táta je místní couch a tak to bereme jako výhodu, že se s ním teď známe. Říká, že je z jihu a že pracoval pro Air Force.  Od nynějška snad nebude problém zamluvit kurtJ Ještě že máme scooter. Po cestě domů napůl spím.