Tak jo, do června to vydržíme.

14.2.2009 Hodinu sobotního rána trávíme v kavárně s Manishem a Milan a diskutujeme náš odchod z bytu.

nase plisenmisa

Hm, mohli jsme to čuchat. Sice se chovají velmi přátelsky, ale vstříc nám nevyjdou, požadují docela vysoké odstupné. Vzhledem k tomu, jak byla napsaná smlouva, by mě to vlastně ani nemělo překvapovat. Jsem sice zklamaná, ale nevnímám to jako tragédii. Tři měsíce, to znamená do června, tam ještě musíme vydržet. Snad se v blízké době podaří vyřešit členství ve sportovním klubu.

Domlouváme alespoň zlikvidování té protivné páchnoucí plísně, mimochodem jsme objevili další ložiska tohoto organismu. Evidentně se mu v našem dočasném domově líbí více než nám. Pohyb a vůbec sport mi dosti chybí a Márovi ještě víc. Do června si musíme najít nový byt. Kéž by to vyšlo v Central Parku. Zatím se nedá nic dělat, vydržíme…

Mám chuť upéct bábovku, ale potřebuji váhu. Není to jen tak, takovou váhu tady koupit. Mám podezření, že v obchodě vůbec netuší, co chceme. „Kuchyňská váha?“, ptá se klučina se zmateným výrazem v obličeji a hledá pomoc u kolegů se stejně zmateným výrazem. Mám z toho takový pocit, jakoby se jim v hlavě honila otázka: „Kuchyňská váha?  A k čemu?“ Všichni synchronizovaně kroutí hlavou. Ne madam, nemáme. Analogicky se tahle celá situace opakovala asi čtyřikrát. Tak zkusíme „náš“ obchod v Supermartu. Tam, kde mají všechno, kolíčkem na prádlo počínaje, přes sirky, koš na odpadky, svíčky, hrnce, varnou konvici, žehličkou na vlasy nekonče. A vida. Váhu mají. Bude bábovka!

Po cestě domů se na nás pověsili dva agenti. Asi pětiletý a osmiletý kluk. „ Goree, gora, change. Bukha“(Bílá, bílý! Drobné. Hlad). Sahají na nás špinavýma tlapkama. Vydrželi to asi kilometr. K mé smůle…žebrající děti představují silný útok na mou psychiku. Vydrželi do té doby, než starší sáhl na Marka a ten na něj zavrčel, ať se opováží na něj ještě jednou sáhnout. Kdyby to kluci vydrželi ještě dvě stě metrů, koupili bychom jim banán za výdrž. Nevydrželi…

Doma se snažím to nějak zútulnit, aby se nám tady ještě ty tři měsíce relativně hezky bydlelo, takže stěhuji nábytek, sice jsou to minoritní změny, ale vážně jsme to zútulnili, což jsem popravdě nečekala. A vůní buchty jsem to zútulnila ještě více.  (O tom, že první dva pokusy dopadly podobně, jako mé první pokusy o chleba,tj vypadaly jako dva kravince a také tak chutnaly, se příliš rozepisovat nebudu. Mamka, když ty rádoby buchty viděla, velice se pobavila. Alespoň někomu ti zmetci udělali radost. Nicméně další pokusy byly vynikající a nikdy nevydrží déle než do druhého dne).

Doma napadlo hafo sněhu a tady se začíná pekelně oteplovat. Ráno je sice kolem deseti stupňů, ale odpoledne to již na svetr rozhodně není. Za dva týdny už tady bude počasí, jaké máme doma v létě. Já, zimní jedinec, který má rád mínus deset a kopy sněhu, se s tím holt bude muset nějak poprat.

P.S.: Zítra odlítáme na pár dní do Kašmíru, takže se aspoň čtyři dny budete muset, milí čtenáři, obejít bez mých obohacujících článků J