Pocta zacévkovat

8.12.2008 Je mi pěkně těžko. Shalini se mě ptá, jestli jsem snídala. Jak můžu snídat po tom, co jsem sežrala půl kila těch sladkostí? A tak od rána do pozdního odpoledne nic nejím. To dělá starosti paní doktorce Geetě. „Jsi taková hubená, musíš víc jíst.“ Tak jí říkám, čím jsem se včera nacpala. Kulí na mě oči a nevěřícně kroutí hlavou. To přece nemůžeš!!! To není zdravé, toho tolik sníst! A na druhou stranu říká, že s takovou budu brzy tlustá. „To můžeš jen pár kousků, tak dva, tři!“ A dává mi přednášku o zdravé výživě. No to jsem potřebovala. Pak jsem se odkutálela na sál, kouknout na císařský řez, kde jsem byla poctěna tím, že mě nechali zacévkovat pacientku. Hm, to u nás dělají sestřičky… Setkávám se starší milou paní doktorkou, která osm let pracovala bez rodiny v Dubai. A má dcery také lékařky. I s tou prací a praxí stihla mít čtyři děti. Jak to zvládla, to nechápu. Jako zvláštnost vnímám fakt, že gynekolog chodí operovat a rodit své vlastní pacientky. Všechny. Tím pádem se mladší k ničemu nedostane, leda tak k asistenci. Na druhou stranu při operaci radí staršímu, co má dělat. Kupodivu jsou ti mladší vyoperovanější, než ti starší. Jak už jsem se dříve zmínila, studium v Indii je většinou peklo, respektive poslední tři roky, ovšem naučí se toho neskutečně moc… Naštěstí si ti starší většinou nechají poradit. Najednou je pět hodin a já jedu zase kupovat krámy. S těch princeznovských botiček mě pekelně bolí tlapky. Jsou sice hezké, krásné, překrásné, ale pro krásu tedy trpět nemusím. Prolézám všemožné obchody, dokonce i v Indii velice známou značku „Bata“.  Směji se, když mi rodilý Ind řekne, že je to dobrá a známá značka bot. Ale tam nic moc nemají. Pořizuji si hezké a pohodlné botky v posledním obchůdku, do kterého jsem ochotná vlézt. Zkouším si číslo třicet osm, respektive mi je obouvá pan prodavač, i když se trošku bráním. Popravdě mi to vůbec není příjemné, ale když se podívám kolem, vidím, že lidé se takhle nechají v pohodě obsluhovat. Prosila bych o číslo větší botky.  Ano, ty mi sedí, děkuji, tyhle si vezmu. Spokojeně odcházím, konečně mě nebudou bolet nohy. Setkáváme se s Márou, u výtahu obchoďáku. Po menších peripetiích, protože i přes vystudovanou vysokou školu, si jsem schopná poplést druhé a třetí patro. Do dvou neumím napočítat. Mara se vzteká, že tady už dvacet minut jezdí po eskalátorech jak pako. Abych si ho udobřila, navrhuji jít do „Yo china“. Marek se nechá utáhnout na vařené nudli. Do slova a do písmene. Protože si dává nudle, spring rolls, kuřátko a zmrzlinu. A už je dobře. Jedeme domů a tam já vařím na zítřek oběd, nudle se zelím. Dokonce jsem sehnala slaninu (nechutná stejně, ale lepší než drátem do oka). Zítra mě čeká zajímavý zážitek, jdeme na Bollywoodský film Dostana. Dámská jízda. Jdeme s Vlaďkou. Marek se nechává slyšet, že odmítá sedět tři hodiny v kině a koukat na takové kraviny. No a vůbec mě nepřekvapuje, že objevuji v tašce s botama boty jiného čísla, než jsem si vybrala…ACHJO! Tak tam budu muset ještě jednou a zítřek si ještě vytrpím v parádnických botičkách.