Norský losos v Indii

24.2.2009  Jako každé ráno jdeme na vizitu. Hassan se najednou ke mně otočil a říká něco o společném obědu.

Přiblble se na něj usmívám, protože mi chvíli trvá, než mi jeho slova doputovala do mozku. Přece jen mám s jeho akcentem mírné problémy. Jo ahaaaa, já mám jít taky! Jasně, takovou akci si nenechám ujít!

Abych celou situaci objasnila, Hassan pozval celý kardiochirurgický team, čítající asi deset lidí, na oběd k němu domů…ne přímo do bytu, ale do svého komplexu blízko golfového hřiště, který zahrnuje, mimo jiné, i venkovní  restauraci.

Ještě jsem stihla převázat jednu nohu s ošklivou ránou zralou na plastického chirurga…nevím, proč to tady pořád takhle suší. To je tak leda dobrý kandidát pro nějakou indickou masožravou bakterii J Koukla jsem také na torakoskopii a o půl jedné jsme se všichni sbalili a odjeli na oběd.

Toto musím okomentovat. Je mi líto kolegů, kteří se musí plížít na oběd, rychle zhltnout jídlo, aby je náhodou někdo neobvinil z toho, že se třeba s jídlem příliš loudají, nebo že jdou na oběd či z oběda pomalu a že vůbec mají čas jít na oběd! Z toho lze přece usoudit, že mají málo práce!

Za deset minut jsme byli na místě, posezení již pro nás připraveno, stoly prostřeny. Komplex je to opravdu nádherný, nový, moderní s dvěma lákavými tenisovými kurty a bazény. Teď si jen vybrat z menu. Nakonec jsem kromě paneeru a grilované zeleniny ochutnala i norského lososa (byl opravdu vynikající) a dala si báječný gulabjamun a halvu. K tomu jsem vypila asi tři litry vody, jak jsem se potila. Začíná již trošku připékat. Indové si většinou dali něco neobvyklého, třeba italské těstoviny J

Na oběd se k nám připojila i Kristin, manželka Hassana , mimochodem modrooká blondýna, se svým roztomilým blonďatým  dítkem J Bezvadně jsme si pokecaly, přece jen spolu máme více společných témat k diskutování než s původními obyvateli. Už tady chyběla jen Vlaďka. Přiznám se, že jsme Indy dosti zdrbly J Ale to mají za to, že dovedou být tak otravní a nespolehliví. Pak jsme se nacpaní odebrali zpátky do nemocnice, ale musím podotknout, že produktivita práce klesla circa na dvacet procent normálu.  

Já jsem utekla trošku dříve a využila jsem toho k přípravě francouzských brambor v našem úžasném dvouplášťovém hrnci, který pro tentokrát zvládl tím čmoudem z plastového ucha spustit požární alarm. Museli jsme s Markem hlídačovi vysvětlit (vysvětluj něco někomu v angličtině, když umí jen hindi), že to je jen náš hrnec, že opravdu nehoříme!

Začínám psát seznam věcí, co si s sebou povezeme do Kašmíru. Už se strašně těším. To bude zase jednou pořádné dobrodružství! Jen jsem trošku nervózní z toho, že většina Indů o Kašmíru mluví jako o ráji na zemi, nebo taky o indickém Švýcarsku, ale jet by tam teď rozhodně nechtěli...