Moje pocuchaná nervová soustava

Ovšem mé cestování opět nepozbylo menší zápletky.

Den před mým odletem do Delhi (zcela logicky z Vídně přes Londýn J) totiž londýnské letiště nepřijímalo žádná letadla kvůli sněhové kalamitě. Dozvěděla jsem se to náhodou od Zdenina, který mi to jen tak mimochodem a pobaveně sdělil J Prý to bylo v televizi.

Takže další den jsem špekulovala, co s tím. Odletím vůbec? Přemýšlela jsem o změně letenky, zaměstnala tím docela dosti lidí, ale nakonec mě v British Airways ujistili, že letiště v Heathrow již funguje naplno a že jistojistě zítra odletím…pokud nebude sněžit. Nakonec  jsem letěla dle plánu a den poté, co už jsem dýchala indický vzduch-nevzduch, letiště bylo opět mimo provoz, překvapivě kvůli sněhu.

Na letišti jsem dostala zprávu od mamky, že se nemám bavit s cizími lidmi, a tak jsem se hned dala do hovoru s jednou velice příjemnou paní, která učí na univerzitě v Trenčíně. Jak je ten svět malý, jsem se přesvědčila záhy, když jsem jen tak mimo řeč utrousila, že můj kamarád je z Trenčína. "Hej, to je ten diabetik, ktorý studoval v Prahe medicínu"!

Cesta do Londýna uběhla rychle a na Heathrow jsem se i s ostatními cestujícími plácala přes nekonečné kontroly, dokonce jsme si museli i boty zout… Nebyla bych to já, kdybych neudělala nějakou botu. Měla jsem odlétat 11:40 a celou dobu jsem netrpělivě, za žvýkání sandwiche s krůtou a brusinkami, kontrolovala, na který gate se mám odebrat. Začala jsem být notně nervózní, když již bylo jedenáct hodin a gate na tabuli pořád nebyl. To je divné. 11:20 a pořád nic. Začala jsem panikařit…ježiši já teda nakonec fakt neodletím! Nervy na dranc, začínám se potit a bolí mě žaludek.Typická neurosa... usilovně přemýšlím, koho upozornit na to, že mám za dvacet minut odlétat a nemám odkud! Najednou mi to docvaklo. Náš čas, rovná se londýnský čas, mínus jedna hodina...A jsme doma. Gate nakonec vypsali včas…moje nadledvinky dostaly zabrat tak usilovnou syntézou stresových hormonů, chudáčci.

Při pohledu na velké Boeing, i přes nějakou tu základní znalost vztlaku, profilu křídla a jakýchsi těch proudů, nechápu, jak "tohle" může letět… Snad si vedle mě sedne někdo normální. Ob sedadlo sedí pán s turbanem. Už se jich tak moc nebojím J Najednou vedle mě přistál spacák. A s ním i pach peří…péřový spacák a s tím související šimrání v nose a smrad, připomínající spaní pod stanem celý let…a pod spacák se do sedačky vedle mě vsoukal hubený Francouz, který se mnou celou cestu nemluvil a konverzaci vtipně započal po osmi hodinách a padesáti pěti minutách letu, to znamená pět minut před přistáním, když už jsme kroužili nad New Delhi.  

Při vystupování z letadla jsem dostala pěknou facku smradem, tak typickým pro Indii. Je to směs všeho. Doopravdy všeho. Tohle mi fakt chybělo. Na kufr jsem čekala už napůl nevnímající. Všechny kufry předstíraly, že jsou moje. Proč mají všichni stejné kufry jako já? No hurá. Můj kufr. I s visačkou. Ale něco není v pořádku. Zjišťuji to až doma. Urvali mi stojánek, takže když kufr postavím na zem, kolabuje. No co, koupíme nový. Sice jsem myslela, že už konečně budeme šetřit na ten pozemek, ale musí to počkat po novém kufru J

Narinder naštěstí pochopil instrukce a čekal na mě na smluveném místě, ve smluvený čas! Popravdě se mi dosti ulevilo. Po cestě do Regency Park spím a v polospánku jedu výtahem do bytu… jsou tři hodiny ráno, já mám půl jedenácté. Převlíkám peřiny, hážu něco do pračky, ještě pár menších úprav a jdu spát. Je pět ráno. Probouzím se do slunečného dne. Ve tři odpoledne. Celý den dávám do pořádku byt, který vypadá jak Pompeje. Všudypřítomný prach, černý a mastný lze odstranit pouze čistícím prostředkem. Obyčejná prachovka na to nestačí a tak jsem za celý den dosti upachtěná. Večer jsme ještě pokecali s Ondrou, který si u nás snědl večeři, kterou jsem mu neuvařila, no jo. Příště se polepším J