Malí milí usoplenci

1.12. Moje trpělivost s Májou došla. Už s ní nemám nervy… Dnes jí dávám výpověď. Ale není to tak jednoduché. Ona by mi nerozuměla, ani kdybych jí  to řekla plynně hindi nebo napsala v Dewangari . Marek říká, že to jejích písmo vypadá jako rozsypaný čaj. Takže volám Dineshovi, ať jí řekne, že nejsem schopná se s ní domluvit a že mi nevyhovuje, v kolik hodin přichází. A taky, že teď na nějakou dobu odjíždíme, takže ať už nechodí, dnes byl poslední den. Máje dávám k uchu telefon, rozmluva trvá přes pět minut a pak mi dává telefon zpátky k uchu a mává mi, že jde pryč. „Tak co, co říkala? No že prý až se vrátíme, že nám zavolá.“ Cože? Ona nepochopila, že má padáka? Dinesh se kroutí a říká, že jí řekl, že zítra odjíždíme na delší dobu pryč a že jí teda po tuhle dobu nepotřebujeme, ať se ozve, až se vrátíme. „Ale vždyť jsem ti jasně řekla, že jí už nechci! Ne aby mi zase zavolala! Co na slově nechci nechápeš?!“ Už to došlo tak daleko, že já se přizpůsobuji jí, ne ona mě! Proč jí neřekl, co jsem po něm chtěla? Proč si něco vymýšlí? No prý to byly politické řeči…rudnu vzteky. No a zítra ji potkám ve výtahu, a co jí řeknu? Že se nám zpozdil let, nebo co? Co si ona o nás bude myslet? Že jsme lháři? Začínám mít na Dineshe názor…a ne zrovna pozitivní. Respektive si myslím, že je blb. Čistokrevný, s papírama. Dneska mám volnější den a tak volám Dipti, jestli má čas. Na mě ho má téměř vždy a tak jedeme na scooteru shánět nějaké oblečení do nemocnice. Ovšem není to tak snadné a po prolezení asi deseti obchodů mě to přestává bavit a rezignuji. Pak jedeme do obchodu se sladkostma blízko naší oblíbené restaurace Pind Balucci. Teda ale těch sladkostí tady je! Kupujeme si na jídlo dokla, pak daal a placky a salát a ještě cosi, ovšem název si nedovedu zapamatovat. Tak jsme si nacpaly bříška a jdeme mlsat očima. Nekteré sladkosti vypadají dosti jedovatě, na některých je alobal, který se jí. Zaujala mě hnědá kostka. Dipti si vyžaduje kousek na ochutnání a dává to mně. Jejej, to je ale dobré! Jmenuje se to doda. Tak tohle budu muset koupit domů! Sem ještě zajdu, než odjedeme. Jedeme zpátky, ale já chci řídit. Dipti se bojí. Nikdy se mnou nejela. Klííííd, dyť mám už skoro deset let papíry! Mezitím si nás všimla pouliční děcka hrající si opodál, špinavá jak prasátka a neměla nic jiného na práci, než se bavit a předhánět v tom, kdo na mě sáhne těma umouněnýma packama dřív. Bezva, mám sněhobílou mikinu. Během pěti vteřin jsem jak to prase, které se právě vyválelo v bahně. Kšááá, jedete, smradi jedni usoplení!!! To je vůbec neodrazuje, naopak otravují ještě více a chechtají se jak pominutí. Kupodivu nežebrají a vypadá to, že hlavním předmětem zájmu, jsem překvapivě jen já, ne peníze či jídlo! Přidávám plyn a ujíždím s Dipti pryč, v zádech s bandou malých špindírů. Naštěstí nemají tak rychlé nohy J. A to u ž Ditpi vidí, že řídit umím a je tím hrozně překvapená. U nás to není jak tady, že dostaneš řidičák během jednoho dne. U nás se lidé učí řídit a musí umět dopravní pravidla. Hned jak přijde domů, musí prý mamce říct, jak  jsem skvělá, úžasná a inteligentní, že jsem doktorka a ještě k tomu umím řídit scooter. Trošku jí brzdím, že to takový kumšt není, ale nemá to žádný efekt. Jedeme koupit Markovi čínu. To bude rád. Sem tam musí být změna od domácí stravy. Nudle přece jen ještě tak dobře zpracovat neumím.