Kterak Ind loutkářství v Praze vystudoval

8.2. 2009 Ráno jsme se vzbudili do krásného slunečného dne.

 Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že už je jedenáct! Joj, máme víc plánů, než času. Narychlo jsem uvařila rybičku s rajčátky a bramborami a vyrazili jsme na nákup, na scooteru.

Marek už opravdu jezdí jak Ind. Tedy pardon, oprava. Mnohem rychleji, ale systematičtěji. A hlavně používá zpětná zrcátka, která tak devadesáti procentům vozidel jednoduše chybí. Co chvíli jim je někdo urazí. Ale jim to nevadí, protože je stejně nepoužívají. Taky dle toho pak většina aut vypadá…

Co pořád nakupujeme? Potřebuji do práce formální oblečení, které nemám ani doma v ČR. Když jdu do práce, jednoduše na sebe hodím jeany, tričko, mikinu , tenisky. V nemocnici se pak převléknu do bílých kalhoty a košile (sice styl neodpovídá trendům poslední módy, ale dá se v tom chodit, nicméně člověk nesmí chodit kolem zrcadel). Člověk nemusí přemýšlet, co si ten den na sebe vezme. Ale tady, v Artemis hospital, musí být lékař oblečen perfektně. To znamená i sárí, salwar kameez (zatím nemám odvahu tohle nosit), ale také můžu nosit evropské oblečení, kalhoty a košili nebo indickou kurtu. A všeho mám nedostatek. A jelikož jsou všude slevy, tak toho využijeme. Dobu nakupování zkracuji tím, že co vidím v čísle S, beru s sebou do kabinky a zkouším. Co mi je, beru. Takže jsme formou „žaves“ * doplnili můj šatník.

Když už jsme tady, půjdeme se ještě podívat do vedlejšího mallu. Tam mají i  knihy. Na to já slyším, ale jsem překvapená, že to navrhl Marek. Sám totiž je kulturní barbar a nečte. Mezi knihami jsme strávili minimálně půl hodiny, to taky nechápu, Máru vždycky po pěti minutách chytají zaječí úmysly. Co se to s tím klukem stalo? J Kupuje si spoustu knih a já jsem strašně ráda. Sice to není beletrie, ale alespoň jsou to knihy J

Je opravdu krásně, sluníčko svítí, pofukuje a není žádný smog. Využíváme toho a půl hodiny sedíme v parku na lavičce, ládujeme se koblížky a probíráme se knihami, které jsme pořídili. Sluníčko se přestěhovalo na jinou část parku a tak jsme se rozhodli jít domů. Pře domem jsme potkali na lavičce sedícího Ondru, tak jsme se s ním na chvíli zapovídali, dojedli koblížky a pak šli domů.

Večer jsme pozvaní k Manishovi domů. Manish je zeť majitelky bytu, kde momentálně bydlíme. Chtěli jsme s ním probrat pár věcí právě ohledně bytu, ale nakonec to byl  tak příjemný večer, že jsme neměli náladu něco takového řešit. Mají nově zrekonstruovaný byt s vlastním vchodem. V komplexu jménem Hamilton court. Moc hezky a decentně zařízené. No jo, Milan na to má cítění, je designer. Vždyť namalovala ten úžasný obraz, který visí u nás stěně. Mají vynikajícího kuchaře. Ten uvařil takové dobrůtky, že se mi sbíhají sliny ještě teď. A to jsme prosím jedli skopové, které já tedy nerada , ale po indicku mi chutnalo moc. Takové pochoutky bych také chtěla umět uvařit. Sice jsme se domluvili, že odejdeme za dvě hodiny, ale nakonec z toho byly čtyři a ještě nás nechtěli pustit.

Kromě Milan a Manishe tam s námi byla kamarádka Milan, jejíž jméno si nepamatuji. Ale musím se o ní zmínit. Jednak navrhuje oblečení. Je vdaná, ale nežije s manželem, protože jim to neklape. To se jen tak v Indii nevidí! Nám to přijde normální, ale v takovém konzervativním světě je to opravdu rarita. Ale co mě překvapilo ze všeho nejvíc, že její tatínek žil v Praze.  Před dvaceti lety tam totiž studoval loutkářství. No věřili byste tomu? Ind studující v Praze loutkářství? A my potkáme jeho dceru. Musíme se s ním setkat. Prý se mu v Praze moc líbilo a neustále o tom povídá. Já osobně jsem na pana loutkáře moc zvědavá a doufám, že se opravdu setkáme.

*pro ty co tento výraz neznají, je to zkratka pro „žádné velké sra..“