Kašmír, část 2

Jdeme se ubytovat. Mám mírné obavy.

Hotel Green Heights

Hotel se jmenuje poeticky Green Heights (Zelené vrcholky). Musíme s k němu doplazit po sněhových schodech. Zvenku to vypadá dobře. Na „recepci “ nás udeřil do nosu jakýsi pach. Vcházíme do větší místnosti se stoly, asi jídelna, uprostřed sedí kamínka na dřevo, kolem nich asi pět Kašmířanů. Všichni na nás civí, jak by ne. Majitel nám sděluje, že se nevaří, kuchařovi prý zemřela dcera a odjel do Mumbai, o čemž docela pochybujeme. Za tu dobu, co jsme v Indii jsme totiž vypozorovali, že Indové neskonale lžou, až se jim od huby práší.

Dostáváme klíče od pokojů a jdeme to s Jitkou očíhnout. Ježiši…to je humáč. Na fotkách to tak

nevyzní…ovšem kombinace vizuálního vjemu dohromady s čichovým mě nenechávajína pochybách, že jsme vyjeli za dobrodružstvím atím pádem to k tomu přeci patří. Pokoj je velikosti zhruba šest krát tři metry s prošlapaným kobercem, skříní, do které si rozhodně nic nedám. Pak je tam ještě dvoupostel, na které se válí nechutné peřiny, které snad ani kdysi nebyly bílé a také jakási barevná deka. Smrdí to tady, pekelně, jakoby tu bydlel Chip a Dale, ale jsme majitelem ujištěni, že tady hlodavci nejsou. Kamínka smíme používat jen do deseti večera, pak prý by to mohlo být nebezpečné.No nedivím se, roura z kamen je trošku děravá a je vyvedena přímo přes sklo v okně, dovnitř nám tím pádem trošku fouká. Vybalujeme si věci, když najednou se rozlítnou dveře a vchází mlaďoch s kyblíkem bláta a prstíčkem ucpává díry v rouře, aby nás ten oxid uhelnatý příliš neotrávil.

Při pohledu na koupelnu se mi ježí chlupy.  Sprchová hlavice a pod ní kyblík s polívátkem. Vše nadstandardně špinavé. Na zemi si bydlí mrtvé žížaly, nechápu, jak se sem mohly při mínus pěti dostat…ty tady jsou nejspíš ještě od léta. Teplá voda prý bude...To bude stát hodně slivovice tam vlézt.

Jdeme pořešit lyže. V první půjčovně to pro nás dvě s Jitkou nevypadá dobře, lyže jsou na nás moc velké…jdeme zkusit jinou. Tam trávíme snad hodinu zkoušenímlyžáků, které když už nám sedí, nepasují do vázání, což nechápu, když se to dá přeci upravit. Já jsem zoufalá, asi lyžovat nebudu. Odcházíme, já s nepořízenou, Jíťa si ulovila relativně dobré lyže i lyžáky. Už jsem asi dvacet metrů od půjčovny, když na mě huláká majitel, že jim právě vrátili jedny lyže. Jsou to freestylové lyže, na první pohled docela vyhovující. Dávám mu pětikilo a mám radost.

Kluky potkáváme, jak nám jdou, nebo spíš funí, po sjezdovce naproti. Nasazujeme si s Jitkou lyže a zkusíme to sjet…v riflích. Fuj, to je jedna z mých nočních můr!Já nikdy nelyžuji v riflích! Jaké je mé zděšení, když zjišťuji při prvním oblouku, že ty lyže nemají žádné hrany! Nejsem schopna zatočit. To je pohroma. Na tomhle lyžovat nemůžu…jsem zoufalá. Tak to se asi přizabiju.

Jdeme prozkoumat okolí a sehnat něco k snědku. Jeden cizinec nás ujistil že v Globe vaří výborně. Menu nám donesli tak, že sundali ze zdi tabuli. No tak nevím, co ten člověk tím výborně myslel, ale bylo to opravdu hnusné.

Nikdo z nás si nepochutnal. Je tady nějaký obchod? Prý jo, tamten stánek. Mají tam téměř vše. Kupujeme čokolády a pití. Náhodou jsme se zapletli do hovoru s jedním klučinou a že prý má půjčovnu lyží. Já to vítám a vybírám si na místní poměry nejlepší lyže! Zítra musím jít vrátit vybavení z horní půjčovny, snad mi vrátí peníze.

Vracíme se na pokoj, sušíme vlhké a extrasupersmradlavé lyžáky (omylem jsem si čuchla ke své rukavici, kterou jsem sáhla dovnitř lyžáky, abych vytáhla vnitřek k sušení) a lijeme do sebe alkohol, abychom to tady přežili. K tomu nám topí kamínka i když přes čmoud na sebe moc nevidíme. Dneska jdeme spát na prase, nikomu se nechce do té koupelny. Zítra se těšíme na první lyžovačku. Snídani si asi také budeme muset nějak vydobítJ