Jen extrémy, nic mezi tím.

20.2. 2009 Ráno mě ani nepřekvapuje, že pan Alban byl hospitalizován k revizi amputátu.

Taj Mahal v pozadí se špínou a odpadky o kousek dál.

…no comment. A aby můj pocit uspokojení nad sebou samotnou dosáhl vrcholu, jdu asistovat, abych viděla, co tam bylo za paseku. Spousta starých koagul a nekrózy… operace trvala kolem dvou hodin a nakonec mě nechali zašít podkoží a kůži. Hassan mě sprdnul, že šiju jako gynekolog a asi to nebylo z jeho strany myšleno jako lichotka. No a co? Vždyť taky jsem ne!?  Mám šít kůži jako kardiochirurg?

 Po práci mě opět čeká boj na FRRO. Už tam jdu napůl rezignovaně. I tak odcházím frustrovaná neúspěchem. Ten BLB zase chce „ten “ dokument. Hassan mi slíbil, že mi pomůže, když bude problém. Ale ani z jeho strany se pomoci nedočkám. Holt jsem v tom sama. Musím najít jiné řešení.

Tak špatnou náladu jsem již dlouho neměla. Nejhorší je opět ten pocit bezmoci. Co já zmůžu s titulem proti zkostnatělému úředníčkovi, který nevytáhl paty ze státu Haryana a rád ztrpčuje život cizincům, jen proto, aby dokázal, že pánem je tu on a my, že sem nepatříme.To člověk opravdu nic nezmůže. Pokud nemá přátele na správném místě.

Po cestě domů volám Diptii, jestli by mi její tatínek, právník, nemohl pomoct. Že do čtrnácti dnů musím získat povolení k pobytu, jinak mě buď zavřou do žaláře, nebo mě vyhostí ze země. Za chvíli mi volá Dinesh, taťka, a říká, že se nemusím bát, že to zařídí. Hned se cítím lépe, ale dokud nebudu mít ten papír, klidná nebudu.

Protože tady nemám boty na tlapání po venku, jedu si pořídít kecky. Sice tady mám pěkné botičky, ale to v nich jen sjedu výtahem jedenáct pater, pak nasednu do auta a vysednu před Artemis. A když mám jít někam něco koupit, nebo se jen tak projít, tak to je za trest. Všude je špína a strašný prach, kolikrát se bořím do patnácti centimetrů prachu a pak mám nohy jak to prase.  

V obchodě se setkávám s úplně jiným přístupem, běhají kolem mě tři prodavači, nosí mi pod nos kecky, dokonce mi obouvají boty na nohy (jasně, chtějí prodat, nemůžu to plně srovnávat se státním systémem a lidmi v něm)! Ale to mi je dosti proti srsti, tak jim děkuji, ale tohle zvládnu sama. Toto potvrzuje tvrzení, že Indie je plná extrémů a není nic mezi, žádný průměr. Prostě jen ošklivé a nádherné, levné a předražené, chudoba a luxus a stejně tak to je s chováním a přístupem lidí. A se mnou je to to samé, jsou dny, kdy jsem v Indii spokojená a líbí se mi tady a naopak to tady nesnáším a nenávidím.

Na večeři kupuji lahůdky v Yo China, Markovy oblíbené Momos a nudle. Nešetřím rupiemi ani na jeho tak oblíbených koblížcíchNálada se dá téměř vždy vylepšit dobrým jídlem. A tak si večer pochutnáváme a hned mě méně trápí problém s vyřízením mého pobytu v Indii…