Indický MacGyver

2x MacGyvermisa22.11. Sobota je opět ve znamení tenisu a dobrého jídla. Přiznám se, dnes mi tenis vůbec nešel, zato Evča a Jarda se zase zlepšili. Máme podezření, že chodí potají někam trénovat. Markovi to už poněkolikáté hraje až moc dobře. Hlavně na síti. Ke konci hry už začínám mít příšerný hlad. To kručení v břiše snad už musí být slyšet pouhýma ušima na druhé straně kurtu. Jedeme do naší oblíbené restaurace Pind Balucci. Narindera posíláme domů, ať nám zaparkuje auto a jede domů za rodinou. Zpátky se svezeme s Jardou. Objednávám více jídla, než jsme schopni sníst. Jako předkrm jsme si dali výborný pečený paneer, pečenou zeleninu, která ale pálí jak čert. Zkouším sladké lassi. Dobrota. Lepší než to slané. Jako hlavní jídlo jsme si nechali donést kuřecí na dva způsoby ve vynikající omáčce a špenátový paneer, který je sice dobrý, ale lepší byl ten z pece. Zapíjíme to pivem a oblizujeme se až za ušima. Já se nemůžu ani nadechnout, natož hnout, taková dobrota to byla. Teď už chybí jen gauč a poloha horizontální… Jedeme domů, dát si s Evčou a Jardou slivovičku. Ještě se moc nevyznáme, ale Marek má, na rozdíl ode mě, orientační smysl. Po cestě se stavujeme v obchoďáku, nakupujeme pár věcí. Trošku mě straší vojáci se zbraněmi, kteří tam

někoho hlídají, nějakého VIP. Pak vypadává elektrika a já postrkuji Marka ze shodů, ať už jdeme pryč. Co já vím, jestli někomu rupne v kebuli a nezačne střílet… Já se těch pušek prostě bojím. Kór tady v Indii. Bůhví, jestli vůbec tihle lidi mají nějaký výcvik. Domů to bereme zkratkami, nechápu, jak si je Mára může pamatovat…A jsme doma. Ovšem nastává nečekaný problém. Marek nemá klíče. Zapomněl je v autě, které je zamčené dole v garáži. A Narinder v tahu a k tomu vypnutý mobil. Co teď? To se asi nedostaneme domů, že? Já jsem si automaticky klíče nevzala, když je bral Marek… Kluci jdou zkusit s manažerem otevřít auto…neúspěšně, tak aspoň s pravítkem se pokusí otevřít dveře od bytu. Chvíli se nad tím bavíme, ale po deseti minutách nás to přestává bavit a tak s Evčou jdeme do parku sednout na lavku. Začíná nám být kosa. Povídáme si, zatímco ti dva MacGyveři zápasí se dveřmi. Po circa půlhodince volají, že můžeme domů. Jak to udělali? Koukám, po zemi se válí třísky, na dveřích podrážka od boty…oni vykopli dveře! Podezřívám je, že si to někdy chtěl zkusit…tak toho hned využili. Hm, to jsem zvědavá, Marku, kdo a kdy to spraví! Hlavně že můžeme domů. Dáváme si slivovičku, kterou nám poslala maminka Eva. Za to jí moc děkujeme. Přišla vhod. Naše bydlení není tak hezké a útulné, jako na ambasádě, je to takové více indické, ale snad se Evě s Járou u nás aspoň trošku líbilo. Nejdřív jsem z těch zničených dveří byla taková rozmrzelá, ale Marek to okomentoval slovy, „aspoň máš co psát na blog“. A má pravdu J Pak vyprovázíme ambasádníky domů. Já nacházím mail od Hassana, že už můžu nastoupit do nemocnice! Jupí! Takže v úterý nastupuju. Musím se ještě kouknout do učebnic, ať nejsem úplně gumová, ať si nemyslí, že Karlova Univerzita produkuje lemply. Zároveň mi posílá číslo na Vlaďku, kamarádku jeho ženy. Že jí mám zavolat. Je z Čech. Takže hned volám a domlouváme si schůzku na zítřek v poledne v místní kavárně. Těšíme se.