Indická cuisine

chilli paprickymisa

21.10.2008 Dnes nemám nic konkrétného v plánu. A jo, vlastně mám. Mám jet s Narindrem pro benzín do scooteru. Ten ale nestartuje. Tak musíme autem na benzinu, ale do flašky nám nechcou benzín nalít. Narinder mě učí nové slovo v hindi „ pagl“, což je blbec, manťa. Tak to jedeme zkusit jinam. Tam nám čepují jen půl litru, ale aspoň něco. Lijeme benzín do nádrže, zkoušíme startovat, chvíli to trvá, ale nakonec startujeme. Mezitím se kolem nás tvoří hlouček zvědavců a rádoby odborníků, všichni jsou chytří jak rádio a radí, co a jak. Ještě, že to nakonec chytlo, s nima je to vždycky nadlouho. Taky nerada vidím, jak nám opatlávají těma špinavýma tlapama náš krásný nový scooter. A jedeme koupit plnou nádrž. Řídím jen pár set metrů a na silnici už řídí raději Narinder. Musím se koukat, jak se jezdí. Plníme nádrž za 260 rupií a já řídím cestu zpátky. Moc se mi nechce, ale Narinder říká, že pojedeme opatrně a že mi bude říkat, ať se prý nebojím. Jinak se to nenaučím. A má pravdu. On se se mnou prý nebojí. Tak jo. Jde to dobře, jedu pomalu a v malém provozu. Fakt mě to baví! Jedu maximálně 4Okm/h. A když nevím, co dělat, tak prostě zastavím. Když pustím blinkr, začne to pískat (je to příšerně nepříjemný a vlezlý zvuk), aby každý věděl, že měním směr J Narinder se se mnou fakt nebál. Pak si jedu koupit nový mobil. Nakonec to není ta Nokia 6300, ale Asus p320…to se pěkně potrápím, je to přece jen složitější hračka, ale na druhou stranu si tam aspoň můžu šoupnout hindi a anglický slovník. Jedu k Markovi do kanceláře a pak si objednáváme jídlo, severoindický Maharádžův talíř. Je tam zase jídla pro dva. A to jsme ani nesnědli všechno. A opět jsme si oba nacpali bříška za osmdesát kaček. Mára pak jede do banky otevřít si účet, platit maintanence totiž nemůžeme cash, ale cheque. Nechce se mi pořád jezdit autem, tak jdu domů pěšky. Ale je mi vedro a jsem přecpaná, tak to jde pomalu a nakonec jsem ráda, že jsem se do Regency doplazila. Všude po chodbě leží mrtvé mušky, ale jsou jich fakt tisíce, úplný hřbitov. Jsem tak unavená, že zapadám do pohovky a chrním dvacet minut, než mě vzbudí Marek. Naštěstí dobrou zprávou! Zeť majitelky bytu, Manish, je členem klubu, kam bychom rádi chodili hrát tenis. My zatím členy být nemůžeme a tak potřebujeme někoho, kdo by nás do klubu pozval jako hosty. Bude to i tak sice drahé, ale aspoň nějaký zábavný pohyb. Takže se domlouváme na zítřek, že bychom to vyřídili. JUPÍ! Pak úplně náhodou objevuji ve spamu mail od kardiochirurga z Artemis Hospital, že by se se mnou rád setkal a pomohl mi nastoupit do práce. Jů!! Ve čtvrtek mi prý zavolá. Koukáme na internetu na jeho profil, který na nás dosti působí. Jen nechápu, jak se známý kardiochirurg dostal k mým iniciálům a hlavně, že mě vůbec kontaktoval…to se ho pak musím zeptat. V sedm hodin jsme pozvaní na večeři. Jde Buvan s Anitou, J.K. s rodinkou, Yuwaraj (pracovně JuraJ), Dineš s rodinou a my dva běloši.

Tentokrát si dávám pozor, abych se nepřecpala předkrmu. Máme na výběr vegetariánská, ale i nevegetariánská jídla. Já pohrdám skopovým, to mě fakt neláká a spíš se láduju vegetariánskými pochoutkami. Jídla je spousta, ani nevím, co vlastně jíme, ale je tam asi špenát, dosti kořeněný, čočka, omáčky s kuřetem, náš oblíbený paneer, jarní závitky, něco jako jogurt s ananasem, placky…už si ani nevzpomenu. K pití si Marek dal whisky, ale já jsem četla, že ženy v Indii moc nepijí alkohol, tak nechci vypadat jak ochlasta, když už tak trochu jsem. Marek si pouští pusu na špacír a žaluje, že doma chlastám jak duha, že jsme mi koupili Balantinku… Bonzák jeden. Jsem rudá jak rudoch a přemýšlím, co bych na něj taky bonzla, ale bohužel nemám dosti pohotové neurony. Dávám si nápoj z manga, má jasně zelenou barvu a očekávám sladkou chuť. Jako kdyby tady bylo všechno tak, jak vypadá. No, chce to dosti vůle, ale nakonec jsem vypila něco přes půlku. Po chvíli mi už připadá, že je to dobré, ale pak už to nemůžu ani polknout. Je to slané a sladké a kyselé dohromady. Prý je to zdravé, když se člověk hodně potí… Co bych pro své zdraví neudělala, ale Marek se šklebí jak kočka Šklíba. Konverzace kupodivu nevázne, je to zábava. Po třech hodinách se zvedáme a jedeme domů. Jako obvykle přecpaní na dva dny dopředu. Jen se děsíme jednoho… pálivé jídlo pálí dvakrát…a víme, o čem mluvíme.

A kdo chce vidět další fotky, klikněte: http://mouse21.rajce.idnes.cz/vecere_v_restauraci_Pinabalucci/