Češeš se vůbec někdy?

ja jita 3.12. Dnešní ráno proběhlo jako obvykle. Ranní vizita, já si procházím pacienty, pak se jdu podívat na císařský řez a najednou je tu poledne a já mám hlad. S Rouble si jdeme dát kukuřici. Stojí třicet rupií a člověk si může vybrat mezi různými druhy. Je libo kořeněná, nebo pálivá, nebo jen sůl a margarín? Je vyloupaná do kelímku. A je opravdu šťavnatá. Tak jsem zaplašila ten nejakutnější pocit hladu a doufám, že ten opravdový hlad na mě skočí až doma. Po zkušenosti se samosou už nemám důvěru tady něco jiného, než kukuřici, jíst. Stejně mi to nedá a doktorka Geeta, starší lékař, konsultantka, nás bere na oběd. Dávám si placky roti, daal, zkouším jejich dezert, což je mléko s nudlemi a cukrem…nic moc, popravdě je to humus. Ale já luštěniny ráda a tak si pochutnávám aspoň na daal a rýži. Snad to přežiji bez úhony. Jdeme s Rouble po chodbě, když tu najednou se zastaví, otočí se na mě a úplně vážně se mě zeptá: „Češeš si vůbec někdy vlasy?“ Chvíle šoku střídá záchvat smíchu. Vím, že Indky jsou posedlé svými vlasy. V televizi člověk vidí reklamy výhradně na zesvětlovací pleťové krémy, krémy proti vráskám a vlasovou kosmetiku. Devadesát procent Indek má dlouhé vlasy. To kdyby Rouble věděla, že ten můj rozcuchaný styl mi dá stejně tolik práce, jako si učesat ty jejich dlouhé vlasy, asi by tomu nevěřila. Dále to nekomentuji, protože by to asi nemělo většího významu. No nic, co teď? Mám pokračovat ve stylu chaos, nebo se mám poohlídnout po „učesanějším vzhledu?“ Přemýšlím zhruba dvě vteřiny. Svého image se nevzdám. Holt, ať si Indové zvykají J Mně i Markovi se to líbí tak, jak to je. Basta. Jediné, co můžu udělat je, že si možná nechám narůst delší vlasy…třeba na mikádo. To je teď přece taky in J Kromě vlasů, jsou, jak už jsem se zmínila, posedlí barvou kůže. A když se chtějí vzájemně urazit, zeptají se: „ Co se stalo s tvou kůží, je jakási pigmentovaná!“ (byla jsem tichým svědkem tohoto incidentu). V této oblasti na mě nikdo nemůže. Jsem totiž typ ředitele vápenky. Typický árijský typ. Špatně se opaluji, na slunci mi ještě světlají vlasy a doma jsem považována za bělobu, která vypadá nezdravě. Tady? Tady jsem královna krásy. Protože mám neuvěřitelně „krásnou bílou“ kůži. „Na tvé krásné bílé kůži bude vypadat henna úžasně“, nebo „Dám ti jedno sárí, s tvou bílou kůží v tom budeš vypadat úchvatně“, a podobné hlášky. Někdy mi to už leze na nervy. Až se vrátím domů, těším se na komentáře typu: „Ježiš, ty jsi bílá jak stěna“, nebo „Nejsi náhodou nemocná?“ Je zvláštní, že v těchto dvou různých světech hraje barva kůže takovou roli. V ČR je esenciální všem ukázat svou opálenou pokožku, nejlépe s bronzovým odstínem, jako ukázku svého zdraví nebo i peněz, protože s tím souvisí dovolená u moře. A je jedno, jestli člověk jede na trapnou dovolenou do Bibione, nebo na Maltu. Protože na barvě kůže to člověk nepozná.