Bonbon

Během dne se nic zajímavého neděje, jen náruživě hltám příběh od Roalda Dahla. Je to fakt borec. Takhle nikdo jiný neumí psát.

lakadlo pro faraonymisa

7.11. Během dne se nic zajímavého neděje, jen náruživě hltám knihu od Roalda Dahla. Je to fakt borec. Takhle nikdo jiný neumí psát. Jeho tvorba je místy docela drsná, strašidelná, ale velice zábavná. Hlavně mě baví ty překvapivé konce. Náhodou jsem objevila v Galerii knihkupectví, kde mají snad všechny knihy od Roalda Dahla!!! To je paráda. Zase tam nechám majlant. Naštěstí má Marek pro mé nadšení finanční pochopení. Za zmínku ještě stačí to, že jsem trouba. Neponaučitelná. Celou noc jsem se drbala a nespala jsem do čtyř do rána. A proč jsem se drbala? Proč jsem měla celou noc pocit, že po mě něco leze? Protože jsem si  v kapse od kalhot zapomněla bonbon, který jsem dostala za odměnu v obchodě, že jsem tam utratila nějaký peníz.  To, co mě celou noc nenechalo usnout, byli mlsní faraoni, kteří si z mého bonbonu udělali prvotřídní restauraci…Marek se začal kupodivu drbat až tak v šest ráno. Jen se divím, že mě nezabil.  Pak ještě jeden postřeh, gekoní mimino nám trochu vyrostlo, až jsem se ho lekla. Bydlí v díře za světlem, mezi elektrickými rozvody. Na Marka vždycky vystrčí hlavu a ten je z toho na mrtvici. Sem tam visí jen tak na zdi hlavou dolů. Bojí se, že na něj skočí. Nechápe, i když už jsem mu to stopatnáctkrát vysvětlovala, že gekon cíleně neskáče lidem za krk a že nemá takové zuby, kterými by dovedl pořádně kousnout. Nehledě na to, že má trošku jiný jídelníček, než velké bílé Evropany.

P.S.: Tento článek jsem tvořila na blogu na několikrát, jelikož tady neustále vypadává elektrika, takzvané power cuts, a vše se pak přepíná na drahý náhradní zdroj. Někdy mě to opravdu stojí dost nervů.