Když jsem se včera ráno probudila, napadlo mě:„Pátek patnáctého, to bude príma den”, nezní to tak nechutně jako pátek třináctého, i když pro mne je vždycky šťastný.
Protože nezáleží na datumu, ale našem přístupu:-).
První, co mě zasáhlo na Facebooku, byla zpráva o nájezdu náklaďáku do davu lidí a strachy známých, jestli jejich známí, kteří se ve Francii nacházejí, jsou živí. Paradoxně den před tím, jsem mamince říkala, že si zaletíme do Nice, že jsme tam ještě nebyly. Teď jsme rády, že jsme tam, kde jsme.
Netuším, kam ten dnešní svět spěje, ale nějak mi pozbývá naděje. Kdy už konečně někdo ty vraždící maniaky a nevypočítavé teroristy vezme do náruče a pochová je a pošle do háje??!!
Otevřu si mail a čtu psaníčko od mé kamarádky Australanky, největší a nejzářivější slunce pod Sluncem, vysmátá osůbka s nejlaskavějším srdcem a nejotevřenější duší, jež jsem na svých Cestách potkala. Je jako má pokrevní sestra. Známe se rok a naše osudy souzněly s dobrovolničením a sociální tématikou ještě dříve, než jsme na sebe natrefily. Probraly jsem skoro všechno, od vztahů, kamarádů i podstatu vesmíru. Ta jemná, šmrcovní kočka s hustýma vlasama a roztomilým aussie slangem se mi právě svěřila, že znovu musela nastoupit léčbu a najet na mega dávky antidepresiv, aby se nezbláznila.
Nerozumím naprosto ničemu, holka, která má zázemí, domov, rodinu, několik sourozenců, dostatek financí, že si může cestovat po světě a nepracovat několik let se užírá v nespokojenosti a sebevědomé potupě. Oč je její příběh více bizarní je, že skoro celý rok strávila v Nepálu a Indii v budhistických centrech, kde by dávky štěstí měly být rozpuštěny v molekulách vzduchu a s každým nádechem kvanta hormonů štěstěny přijímaných v ústrety vnitřní prázdnoty měly být dokonalými medikamenty lečící útroby tělesné soustavy.
Co nám sakra krucihimlhergot chybí! Proč se neustále cítíme poloviční, zdeptaní, prázdní a doznáváme se nejbližším k sebevraždě? Copak tento svět už skutečně uvadl na kráse? Copak už nevidíme zázraky na každém kroku? Proč je tato planeta jedno velké údolí smutku a krokodýlí slzy se řinou z očí hvězd, které na naše lidské utrpení a povrchní zoufalství nechápavě civí a kropí je v palčivé bezradnosti, že jsme pozbyli soudnosti? Civilizace spěje ke zkáze. Mordujeme se navzájem, či ostentativně ubližujeme sami sobě, když nejsme vděční za to, co máme. Když jsme hluchoněmí a slepí ke všem darům sneseným v naše ústrety. A to nesleduji už několik let zprávy ani televizi, takže vše mám jen zprostředkované díky fejsbukovému hurónství a přátelskému sdílení.
Ale naštěstí mám i super zprávy z dnešní výpravy do útrob budhistické stúpy, která se tyčí na pobřeží Středozemního moře a je majákem všem, kteří vyznávají Budhův hrobový klid. „Colours y Luz “(Barvy a Světlo) je název fotografické výstavy, která přibližuje smrt a pohřební ceremonii Karmapy. A nejsilnější poznatky z budhistického moudrosloví jsou, že nic není permanentní, všechno jednou skončí. Uf, to je peckovní zpráva, kéž už tato devastující civilizační melancholie pomine a probudíme se v jásavých výkřicích provolávající slávu našemu životu! A když máme problém, tak má vždy řešení. Kloudné či pozvolné, ale má své opodstatnění neklesat namysli. Tak hurá, kdo má nápad na vysvobození?!
Mudrcové v šafránových róbách nám tato moudra vtloukají do hlavy už od nepaměti a já si bezprostředně vzpomínám na geniální hlášku pana Trojana v báječném divadelním představení Ucpaný systém, když mu, jako Bohu, který musel denodenně čistit člověčí výkaly a už byl z té nechutné dřiny znechucený a vyčerpaný, tak mu nějaká chytrá horákyně hysterickým hlasem radila, aby vyzkoušel “tu meditaci”, nacož ji bristkně odpověděl: „Víte co, s tou vaší meditací si klidně vytřete prdel, i ten váš Budha by se tady z toho posral.” Psal se rok 2012 a v hledišti jsem se tomu smála jenom já. I když to vlastně k smíchu není, spíš je to k pláči, jak to tady mezi námi lidmi chodí.
Ale nevidím to jen černě, každá mince má dvě strany a navíc v Ostravě vyhrávají Colours všemi barvami a podle nejnovějších zpráv speed dating tam frčí jako o život a mně z této informace plesá srdce, že se lidé seznamují jako o život a hledají lásku a milované náručí. Nádherný nápad pro hlučné ozvučí, organizátorům gratuluji.
Na komentář k tomu, co se odehrálo v Turecku už nemám sílu, mám tam tatínka, i když je nevlastní mám ho ráda a pevně věřím, že se vrátí zdravý a živý.
A co těm k včerejším eskapádám dodat? Že zaplaťbánbůh je už sobota a my máme před sebou další nadějný den.
Tož milujte se a množte se, ať je nás pozitivních a dobře nabitých čím dál tím více!!!
