Vše se děje z určitého důvodu a je třeba důvěřovat vlastnímu osudu. Nelámat nic přes koleno a podvolit se zaručené synchronicitě vyšší síly, jež nás neomylně přitahuje na místa, která nám jsou určena.
Mám neskutečnou výhodu, že se ze všeho okamžitě vzpamatuju. Seberegenerace je naprosto instantní a už pár let naslouchám vnitřnímu hlasu instinktů i varujícím signalizačním znamením, jež mi nepochopitelně zatarasí naplánovanou Cestu.
Bezmezně věřím nepředvídaným událostem, ke všemu se stavím čelem a jsem přesvědčena, že se vše děje v můj nejlepší prospěch. Nepanikařím, nepláču nad rozlitým mlékem. Realitu přijímám v syrovém stavu bez rozpaků. Nerozčiluju se, ani netrpím záchvaty vzteku či hněvu, protože se situace zkomplikovala nehorázným způsobem a zamotala plány jako žetony v hlasovací osudí, jejichž pořadí vždy určí náhodný výběr losování.
A tak i má putování jsou mnohdy sázkou do loterie, naprosto netuším, jaký los si zrovna vytáhnu. Kam se poděju? Pokorně přijímám hříčky osudových nenáhod a nahodilé situace vstřebávám jako žíznivá houba, která nasaje, co je zrovna potřeba.
Vše se děje z určitého důvodu a je třeba důvěřovat vlastnímu osudu. Nelámat nic přes koleno a podvolit se zaručené synchronicitě vyšší síly, jež nás neomylně přitahuje na místa, která nám jsou určena. Pokud tyto vzorce vnímání máte nastaveny a pozitivně vzhlížíte k okamžikům budoucím za současného intenzivního vstřebávání přítomnosti, pak se otřepete snadno a rychle z jakékoliv zapeklité situace. V ničem nevidíte problém, jen východiska a ad hoc řešení, jež mysl náležitě povzbudí. Naprosto spontánně plujete na vlně autentické oddanosti po proudu událostí a hravě překonátě všechny překážky, jež se vám staví svévolně do cesty. Tam kde nemáte být, tam vás to prostě nepustí a naopak, tam, kde být máte, se dostanete ani nevíte jak… Nemožné se stává skutečností a zázraky se plní na počkání, to jsou zákonnitosti plynulosti v důvěře univerzální moci.
I tentokráte jsem byla skálopevně přesvědčena, že nitky osudové trajektorie jsou náležitě spřadeny a ukazují mi směr dle neomylné, životní buzoly mířící k správnému cíli. Nebudu sice chytat lelky na pláži, ale budu se toulat hektickými, spirituálitou nabitými nepálskými zákoutími. Navíc dlouhé přestupy mezi jednotlivými lety mi umožní prozkoumat doposud neprobádaná cestovatelská lákadla: Melbourne a Kuala Lumpur, další pomyslné špendlíky zapíchnu do mé osobní cestovatelské mapy. Bělostně romantické pláže Fidži jsem posunula pomyslně do blízké budoucnosti a teď hurá vstříc dalším dobrodružstvím!
Nehledě na to, že má cesta do Nepálu na podzim roku 2009 v podstatě odstartovala mou osobnostní proměnu a duševní obrodu. Takže se už vlastně nemůžu dočkat a jsem napjatá, jak budu vnímat vibrace budhistické metropole s odstupem času. Napoprvé mě naprosto uchvátila a zamilovala jsem si nadobro všechny odlišnosti i zvlášnosti mající příchuť nefalšované spirituální mekky pro odvěké poutníky.
Samovolně a dobrovolně se málokdy vracím do destinací, po kterých už kráčely nohy mé, ale stejně jako s Bali, návrat na známá místa je nad očekávání přínosný a obohacující, i když nečekaně dramatický.
