O dobrovolničení na Bali jsem sepsala knihu „Autentické pojednání o Nejzelenější škole na Zemi a vědomé pomoci”.
Na zdejších plážích jsem pravidelně sbírala odpadky a střepy, aby si někdo nezkazil dovolenou tím, že si pořeže nohu. Na zdejších plážích jsem pravidelně sbírala odpadky a střepy, aby si někdo nezkazil dovolenou tím, že si pořeže nohu nebo na Bali Spirit Festivalu pečovala o děti a jejich zábavu.
V Indonésii dobrých skutků bylo nespočet, ale ten nejniternější byl, když jsem kamarádku Balijku doprovázela k soudu k rozvodu. Muž odešel k milence a ona zůstala sama se dvěma malýma dcerama ve skvotu domu, který neměl ani omítku. Přihlížet podobným pohnutým osudům v tropickém ráji je srdce drásající, ale bohužel se stává běžnou realitou, jako u nás na západě. Ale aspoň jsem její život zpestřila tak, že jsem ji naučila plavat, což byl vždy její sen. Konečně se zase smála a výskala, investice do plavacího kruhu byla tou nejlepší psychologickou pomůckou.
V Indii jsem dobrovolničila pro korejskou organizaci zprostředkovávající Tibeťanům v exilu “baby sitting” pro děti od tří měsíců do tří let během dne, aby jejich rodiče mohli chodit do práce a finančně se zmátořili. Tyto ubohé rodiny právě překonaly po svých himalájské pohoří, utekly z příkoří okupované vlasti čínskou armádou do svobodou zaslíbené Indie. Ti malí, roztomilí prckové si lásky zaslouží habaděj. Když měla tato organizace deváté výročí vzniku, tak jsem prostřednictvím indických přátel zprostředkovala oběd pro třicet zaměstnanců a taky dodávků hygienických potřeb Detol asi na deset let dopředu. Stačila jen všetečná otázka, zda zasponzorují tibetské děti a povedlo se, dary byly opravdu štědré!
Mezi mé oblíbené aktivity je pozice dvorní dámy pro Miss Himalaya Pageant. Při volbě královny krásy v himalájských kopcích pečuji o psychické zázemí a povzbuzuji dívky k co možná nejlepším výkonům, aby ze sebe na pódium vyždímaly to nejlepší. A “Dharamsala Marathon” (který je dlouhý pouze patnáct kilomentrů.-) za svobodu Tibetu je každoroční morální povinností.
Doučování na dvorečku je vždy obohacující a odměněné líbeznými úsměvy školáčků. Podlehla jsem přemlouvání známého a udělala přednášku v Institutu mládeže pro Sikky v Punjabu o tom, jak je důležité učit se cizí jazyky a plnit si vlastní sny. Moje autentické povídání bylo motivačně názorné, jak jsem to já, z postkomunistické země dokázala:-).
Skutečnost, že jsem pomáhala klášterní pekárně při prodeji pečiva v chrámu jeho Svatosti Dalai Lamy při jeho učení v McLeod Ganj a byla v pohotovosti od tří hodin ráno do poledne několik dní, byla jen sladká třešnička na dortu mé dlouholeté dobročinné mise.
Ale nejdojemnější byly situace v meziobdobí od zemětřesení do vysvobození helikoptérou v nepálských Himalájích, kde žijí budhisté. Na povzbuzení jsem místním přeživším zemětřesení ukazovala fotku Jeho Svatosti Dalai Lamy, jejich spirituálního vůdce a oni si můj iPhone přikládali k hlavě a klaněli se s ním k zemi. Vidět v těchto mezních situacích, kdy jejich život visí na vlásku svou náboženskou ikonu, znamenalo pro všechny příslib přežití a nejvyššího požehnání. Tato prostá aktivita byla exkluzivně nejdražší a nejdrahocenější, daleko smysluplnější, než bych jim rozdávala plné hrsti zlatých mincí. A vidíte, nestála vůbec nic a dodala naději i víru stovkám životů.
Každý den podrbu všechny pejsky na pláži, kravičkám odnesu šlupky z ovoce, ptáčkům dávám do zobáčku semínka či hrozinky. V přeplněném autobuse buď uvolním místo matkám s dětmi nebo si děťánko vezmu na klín, abych ulehčila mamce transport místním povozem. V Rishikeshi tradičně kupuji žebrajícím dětem kornouty s rýží, aby neměly hlad a cvičím s nima jógu na březích Gangy (https://www.youtube.com/watch?v=6ODo6vAYuWU) a úplně nejšťastnější jsou když je obdaruje Santa Claus.
Nad těmito skromnými gesty ani neuvažuji, prostě je to běžná rutina mého života a takto bych mohla pokračovat donekonečna. Ale není to žádná novota, byla jsem vždycky taková, než jsem se sama pustila do jídla, tak jsem druhým nabídla. Už v mládí mi někdo uštědřil „kompliment”, když uštěpačně prohlásil: „Kdo jsi, Matka Tereza?” “
„Ne, její dcera”, odvětila jsem ukřivděně. A vidíte, tady to máte černé na bílém:-).
Na nic nehraji, nepředvádím se, jsem prostě šťastná, když někoho obdaruji. Už odmalička jsem měla srdce pro druhé otevřené a vždy nastavila dlaně. Nyní cestuji s 60 kilogramy čisté váhy, přičemž 40 kilo jsou dárky na rozdávání:-).
Soupis dobrých skutků není touhou chválit se, povzbuzovat a poťouchle oprašovat ego, ani si klepat na rameno jak jsem dobrá, vůbec ne. Samochvála smrdí a vím, že jsou jiní, kteří toho udělali a dělají milionkrát více a vůbec o tom nemluví a jsou skoro neviditelní.
A jak Ivana, tak i já jsme ukázky chvályhodných činů sepsaly především proto, aby se bohulibé aktivity staly součástí našich životů a možná otřásly svědomím dalších a oni se taky stali dobročinnými dobrodruhy a smysluplně obohacovali druhé na své cestě:-).
