Dvě letenky na Fidži, ale ani jedna zpáteční

Svou nepozorností si můžu za to, že jsem zůstala trčet v mrazivém Hobartu, namísto toho, abych se tetelila na plážích Fidži…. aneb pokračování o mém největším cestovatelském přehmatu

Zatéká mi do bot, propánakrále, co teď! Ani fakt, že se tam nebudu jen válet, že mým záměrem je pomoci obětem cyklónu na ostrově Vanuatu nezabírá, je jako ledová královna, naprosto neoblomná. Její oznámení je strohé, že mě nemůže odbavit ani na let do Melbourne, dokud ji nepředložím zpáteční letenku na Fidži.

Žadoním, doprošuju se, ať mě pustí aspoň do Melbourne, vždyť je tam dvou a půl hodinová prodleva a zpátečních letenek si můžu na letišti online koupit tisíce. Ne a ne a ne, normálně mě odbude a bere k odbavení pas jiného pasažéra. Naprosto přezíravě mě ignoruje. 

Nemám ani telefon, poprosím zaměstnance u nadměrných zavazadel, aby mi půjčil telefon a já s panickým hlasem volám známému, který mě přivezl sem na letiště. Už byl opět v posteli, v rychlosti mu vysvětluji situaci, že potřebuji okamžitě koupit zpáteční letenku z Fidži kamkoliv. Zapíná počítač, máme ještě 40 minut, než se přepážka na odbavení zavře, to lehce stihneme. Ale jako napotvoru počítač je pomalý jako slimák, pak nejde zadat číslo mé rezervace, prostě všechno je nějaké zakleté. Co se to děje?! 

Hledá a googluje, ceny jsou závratné, ale co, hlavně ať mi to neuletí! Stresory fungují jak u mne, tak na druhé straně drátu, hláskuju mé jméno, datum narození, všechno co je potřeba. Jen aby se tam nevyskytla chyba, to by letenka byla opět neplatná. Už to skoro máme, načítá se platební brána a já letím s mobilem a pasem k přepážce, abych dotyčné nadiktovala číslo rezervace zpátečního letu, když ona se sladce usměje a vyřkne finální ortel:„Dokud letenku neuvidím vytištěnou na vlastní oči, tak vás do letadla nepustím.” 

Ups, tak to mi nemohla říct hned? To si ze mne snad dělá srandu!!! Smrtelně vážně přikazuji pomocníkovi na telefonu, ať příkaz k platbě zruší. Přijít zbytečně ještě o další peníze, tak to by mě ranila mrtvice. Má nálada je na bodu mrazu, zatímco ona je v sedmém nebi, že mi zkazila výlet do snové destinace. 

Samozřejmě, zaměstnankyně letecké společnosti za nic nemůže, to já jsem si pod sebou podřezala větev, když jsem se nechala vyrušovat při online nákupu zpáteční letenky a podlehla tlakům, že musíme chytit autubus do centra Brisbane, i když jede co dvacet minut. Stačilo jen pět minut k dokončení bookingu, ale ne, jako vždy jsem se laskavě podřídila, a takto na to doplatila…

Když jsem si letenku večer kupovala, měla jsem nesmírnou radost, že je o dvacet dolarů levnější než ráno. Proč asi? Protože byla v jiném směru! Už jsem prostě nákup přes web dělala automaticky a nevšimla si, že systém má v základu přednastavený let Sydney - Nadi, přičemž já potřebovala protisměrný. Měla jsem zato, že v historii můj požadavek zůstal uložen. Opak je pravdou:-).

Smutné ovšem je, že při odbavení u této věhlasné letecké společnosti není nikdo, kdo by jejím klientům náležitě poradil v prekérních situacích. Dotyčná slečna mě vůbec neinformovala o mých právech ani náhradním řešení, pouze mě požádala, abych opustila odbavovací překážku a věnovala se dalším cestujícím. Vždyť já jsem jim zaplatila, tak proč se o mne nikdo nepostará? Ano, chybička se vloudila, můžu si za to SAMA! Ale nikdo nejsme neomylný…

Důležitou skutečnost, že letenku musí mít černou na bílém, mi v prvopočátku nesdělila. Nejdůležitější pro mme je prostý fakt společenské odpovědnosti firmy k jejím pasažérům, naprostá absence asistence či ochota a vstřícný přístup zde chybí. Nemluvě o profesionálním jednání v intencích lidskosti a pochopení. Tak to prostě chodí na letišti v Tasmánii, tedy v mém subjektivním podání. 

No nic, instinkt mě před usnutím varoval. Povzbuzením mi bylo, že známý mě znovu na letišti vyzvedne a nabídne mi azyl, dokud letenkovou lapálii nějak nevyřeším. Z rozevláté, natěšené cestovatelky se rázem stala zmoklá slepice, která ovšem neklesá na mysli. To teda té slečně a jejímu chování ke mně, jako ke klientovi společnosti Virgin Australia, nedaruji. Vyžádala jsem si celé její jméno, abych v případě popotahování s aerolinkama věděla konkrétně, s kým jsem měla tu čest. Ještě jsem Leese stihla poděkovat, že mi pravděpodobně zachránila život, když mě nepustila na ostrov, kde hrozí tajfuny a hurikány. Dívala se na mne nechápavě, ale já to myslela opravdu upřímně:-).