Jako vždy jsem se na pátek 13. těšila, pro mne to byl vždycky šťastný den a zuby nehty jsem se od malička bránila stereotypům, že je to den černý, plný neštěstí, katastrof a bůhví, co se ten den přihodí.
Jako vždy jsem se na pátek 13. těšila, pro mne to byl vždycky šťastný den a zuby nehty jsem se od malička bránila stereotypům, že je to den černý, plný neštěstí, katastrof a bůhví, co se ten den přihodí.
A tak i letos v listopadu jsem ho prožila skvostně a bez útrap, ale zprávy na Facebooku se slzami a modlitbami pro Paříž a post kamarádky: „Bude válka…” mne vytrhly z bezstarostného lebedění, a jelikož nečtu zprávy ani nesleduji TV musela jsem si vygooglovat, co se ve francouzské metropoli přihodilo. Hrůzostrašná svědectví o masakru teroristů mě naprosto odzbrojila. Na druhé straně vlna solidarity, kterou vyjadřují lidé po celém světě, když si okamžitě změní profilovou fotku, je potvrzením, že všichni soucítí a společně vyjadřují soustrast všem, koho se páteční tragédie dotkla. Solidarita je humanita, projevy lidskosti a lítosti dojemné a upřímné.
Od prvopočátku jsem z dostatečné vzdálenosti sledovala reakce na přistěhovalce, politické názory a kvóty, dohady a soudy, ale zachovávala jsem si odstup a nic nekomentovala, ale tento krvelačný zásah do nevinných obětí mě vyburcoval k sepsání komentáře na Facebooku:
„Všichni se modlí za Paříž, ale já se modlím za teroristy: „„Kéž boží prozřetelnost osvítí jejich mysl i ducha, kéž se jejich vědomí změní v čisté svědomí, nechť se jejich duševní zdraví zacelí a jejich činy se změní v pozitivní, čímž adekvátně přetvoří svou karmu a odprostí se od dalšího vraždění. Kéž viníci a nesnášenlivci naleznou lásku ve svém srdci a díky empatii se odehraje obrovský posun v jejich vnímání a mír převládne všude na Zemi!
Dobrý Bože, zachraň jejich duše dříve, než opět začnou zabíjet a odnesou to nic netušící davy.”
Je do oči bijící, že tito šílenci trpí absencí lásky, pochopení druhých. Soucit a milující laskavost jsou výrazy, jež pravděpodobně před tím nikdy neslyšeli a taková pojmosloví vyjadřující city k žijícím bytostem nejsou součástí jejich slovníku.
Co se stalo, stalo se, ale důležitější otázkou je, proč se to děje???
Chyby nehledejme v otevřených hranicích či nedostatečném bezpečnostím systému či nedokonalosti státní bezpečnosti, kámen úrazu je v tom, že málokdo učí děti jak milovat druhé, jak se podělit o to co máme s ostatními, za všech okolností pomoci, starat se o své blízké i neznámé a mít srdce otevřené, být k sobě navzájem uctiví a hodní.
Je třeba se podívat pravdě do očí, víceméně všechny filmy pro děti i počítačové hry jsou plné násilí, bojů, válek a zabíjení. Vždyť dosavadní výchova je postavena na základech soupeření a poměřování, kdo je lepší, silnější.
Od malička je na děti vyvíjen tlak, aby měly ve škole dobré známky a vynikaly nad ostatními v různých odvětvích a pokud nesplňují očekávání a přání rodičů jsou týrány a ponižovány. Společnost jimi pohrdá a jsou označovány jako „ztracené případy” a mnohdy si nesou stigmata břídilů do konce života, což automaticky vede k bolestivému dětství a zoufalství, pocitu potupy a nedostatečnosti, jejich sebevědomí zamrzne pod bodem mrazu, a to je kámen úrazu. Není se čemu divit, že začnou nenávidět sami sebe, a pak se nenávist promítne na ostatní a tím, jak trpí emočně se frustrace promění v akce, kdy vezmou do rukou zbraně a bezhlavě střílí do dalších lidských bytostí. Strach z toho, že nejsem milován či nejsem hoden lásky druhých, vyvolává zoufalství a agresi v každém jedinci.
Musíme začít u sebe, soustavně vyživovat své okolí pochopením a láskyplnou pozorností, vnímat všechny souvislosti. S pocitem vděku a soucitu pečovat nejen o naše bezprostřední okolí, ale potažmo o všechny lidi naší planety.
Tato krvelačná událost a denní zprávy o nelidských masakrech jsou pro nás varovnými signály, že je na čase přestat starat se pouze o sebe. Je naší morální povinností vnímat svět kolem nás globálně, neodvracet tvář a dělat, že se nás to netýká… Vždyť zítra může být na pořadu Praha či jiné evropské velkoměsto.
Mezi lidmi nejsou rozdíly, všichni jsme si rovni, a proto je stěžejní, abychom si byli navzájem prospěšní!!!
Proto prosím, místo hněvu se raději usmívejte, namísto nenávisti rozdávejte objetí, nadávky a sprostosti zaměňteza jemnocitnou mluvu a místo žárlivosti raději milujte všechno živé!.”
Upřímně se přiznám, že jsem chvíli váhala, zda takový post mohu vyvěsit, ale musela jsem, vyjádřila jsem otevřeně přesně to, co říká mé nitro. Kdo ví, jakými traumaty si ti kluci s kalašnikovy prožili, co je vede k takové nesnášenlivosti a hyenismu. Co člověka dovede k tomu, že se jeho chování změní v zvířecí nechutnosti a obrátí spoušť na bezbranného?
Čekala jsem slovní útoky a nepochopení, ale k mému údivu jsem si za tento komentář vysloužila nespočet “liků” a pozitivních komentářů a dokonce ho jedna moudrá žena nasdílela na své stěně, protože přesně ví, co je podstatou tohoto vyjádření.
Je mi smutno z toho, co se děje, ale snad svítá naděje, že vyřkneme-li vždy: „Co na srdci, to na jazyku”, tato upřímnost otevře brány k širšímu vnímání naší podstaty, transformaci lidského pokolení a znovuvzkříšení právoplatného lidství.
