Ta podzimní nádhera, jež se míhá za okny je daleko výživnější a nesrovnatelně obohacující než to, co nám nabízejí obrazovky mobilů nebo počítačů... Miluji jízdy vlakem a surrealisticky zbarvenou, šťavnatou pestrobarevnou krajinu.
Jsem nachystaná na hory do Liberce, v deset mi to jede z Čerňáku, kamarádka mi v 7:30 napíše, že je nemocná, ruší plány na víkend. Nevadí, mám pochopení. Neváhám ani minutu, stornuju lístek a dívám se, jízdenka do Ostravy je ještě volná. Volám mamince, co dělá? Už je dávno vzhůru a loupe jablíčka na štrůdl a zeptám se, jestli můžu přijet ochutnat tu její dobrůtku. "No co se ptáš?”, opáčí radostně a mě to dojme, protože je to tak spontánní a neplánované. A jednou tady nebude…
Tak honem, cak cak, pár věcí si hodím do kabelky, nic než počítač a nabíječku nepotřebuji. Konfekční velikost máme stejnou, takže si ani neberu nic na převlečku:-).
Kupuji online lístek na vlak z Prahy a děkuji Student Agency, že nabízí takové geniální služby, lístek do Ostravy za 159 Kč! To je snad sen! Komfort a skvělé služby, čajíček s mátou a medem, mošt, caffe latte, no kde to za tu cenu máte! Necelé čtyři hodiny cesty a ještě k tomu Wi-Fi! A ty vyvoněné toalety s živými orchidejemi, to nemají ani švýcarské drahy. Stewardi jsou milí a ochotní a ty podzimní výhledy hrají všemi barvami až oči přecházejí.
A já si vychutnávám pohled okna, jak je ta naše česká země krásná, malebná a voňavá…
Už jsem na to skoro zapomněla. Vodní zákruty řeky, chvějící se osiky a ztepilé topoly, schoulené bezbranné vrby, to nikde ve světě není! Je to všechno tak křehké a jemnocitné, prostě naše, české. Borovice, břízy, statné ořešáky, různorodé listnáče a mávající děti na přejezdech, zablácené ovečky, túje, javory, jen uschlá šedivá strniště ubírají tomu všemu na kráse.
Zapomenutá, neposbíraná kukuřice trčí na poli, jako by se o ní nestarali. Je mi jí líto, kolik žaludků by s ní nakrmili. Políčka ještě houževnatě raší, ale při té rychlosti stěží identifikuji, co na naše úrodná černozem v této pokročilé roční době plodí. Nevím, jestli existuje jiná země, kde jsou tak spanilé lesy jako u nás…
Komíny a železniční dráty k této scenérii patří, vášnivě rovnoběžné koleje jsou zapuštěné do země, vezou nás bezpečně do místa určení cílové destinace. Dokonale zoraná pole, domečky, zahrádky a všemu tomu požehnanému stavu žehnají paprsky odvážného sluníčka, klubajícího se ze zamračené duchny oblohy.
Jmelí zatím bezděčně cizopasí v korunách stromů než ho najdeme zlaté nebo stříbrné na vánočních trzích způsobně svázané. Šípky se červenají a rdí jako tváře stydlivé panny. Jablůňky mají ještě na sobě své syté plody a vzývají k sesbírání. A to dokonale červenočervené psí víno, které se pne skoro všude rozradostňuje svou barvitou osobitostí přírodní výjevy. Zlatavé listí je jako podestýlka pro unavená těla, hebká a lákavá. Hned bych se v něm vyválela jako zamlada. Buky, duby se statečně vybarvují a hrají všemi barvami. Ostružiní i akáty jsou ještě sytě zelené.
Se zatajeným dechem si lámu hlavu, kdo to tam nahoře tak posvátně čaruje. Něco je ještě stále zelené, něco úplně holé a to ostatní je pestrobarevně pomíjivé, žluté, hnědé, nachově, oranžově pomerančové.
Kdo tomu všemu vládne? Ten má opravdu smysl pro vytříbený design a malebný “art”.
Rozhlédnu se po kupé, kdo tu extrovertně rozpustilou nádheru za oknem sleduje….
Nikdo. Jen já nepolepšitelná romantička to hltám s každým ujetým kilometrem a chvílemi si přeju, aby cesta trvala věčně nebo aspoň do té doby než se toho uhrančivého podzimního výjevu nabažím. Až teď mi dochází, jak jsem vděčná, že jsem se opět do mé rodné země vrátila, živá a zdravá a hlavně vnímavá a všímavá. Bytostně si uvědomuji, že jakékoliv divy světa se nevyrovnají těmto domácím vizuálním lahůdkám.
Poletující listy ve větru ještě podmanivě podtrhnou všudypřítomnou přepychovost těchto vjemů. Nezajímá mě Facebook, ani noviny či pípající zprávy. Jsem jen nyní. Jsem tady s tou skvostně opojnou přítomností, která mě dojímá a já bych se nejraději rozbrečela, že jsem tohle opět shlédla. Dneska mi ani nevadí nevzhledné továrny a ošuntělé paneláky, ta podzimní nádhera je všechny svou nostalgickou přítomností přebila. Do toho krákají černočerní havrani a oznamují, že zima se blíží. Impresionističtí malíři jsou jistě na podzim v jiskrné euforii tvoření. Napadá mě, že si příště koupím do vlaku plátno, štětec a tempery a budu ty zářivě pestrobarevné momenty malovat.
Jsem vzhůru od čtyř hodin od rána, ale oči nezamhouřím, sněhově bílé břízy záři a já ani nevím, kolikrát už jsem zmáčkla spoušť fotoaparátu, tyto duhové obrázky si budu prohlížet v monotónně zelených tropech:-).
Při této jízdě si člověk uvědomí, jak je život pomíjivý…
Jak nám protéká pod rukama a stárneme ještě zamlada, pokud nedýcháme zhluboka a neprožíváme, co zrovna je. Podzim, zima, jaro, léto a neustále dokola, tralala.
Až zase někam pojedete, dívejte se z oken!!!
Je to daleko výživnější a nesrovnatelně obohacující než to, co vám nabízejí obrazovky mobilů nebo počítačů!
