Nakonec jsme se přece jen dočkali. Sedmý den pro nás přiletěla nepálská vládní helikoptéra s ruským pilotem, který postupně ve skupinkách svezl všechny turisty i náš doprovod do Kathmandu.
Po celou dobu jsme měli v horách dobrý servis, největší podporu z domoviny zajišťovala sestra kamaráda, která nám pravidelně volala na pevnou linku do vedlejšího hotelu a informovala nás o všech skutečnostech a možnostech, jež jsou pro nás dostupné. S „nasazením života” o nás na dálku báječně virtuálně pečovala a povzbuzovala. Patří jí mé neskonalé poděkování, protože obětovala několik dní a nocí svého soukromého i pracovního života v náš prospěch, což je uctihodné.
Také majitelé cestovních agentur nás den po dni telefonicky ujišťovali, že se pokouší sehnat helikoptéru, bylo zřejmé, že dělají vše co je v jejich silách, aby nás co nejdříve dostali dolů. Vyzývali nás, abychom byli připraveni na odlet kdykoli, každé ráno jsme se sbalili a vylezli na kopec pod klášterem, kde vznikl provizorní heliport a odevzdaně vyčkávali na přílet helikoptéry. Tyto rituály se opakovaly několik dní po sobě, bezúspěšně.
Setkali jsme se i s takovými paradoxy, že někteří podnikaví jedinci chtěli vydělat na neštěstí druhých k vlastnímu obohacení a nabízeli nám vyslání helikoptéry za přemrštěné ceny - 10 000 USD za let pro pět osob, po několika dnech už to bylo JEN pět tisíc…
První naděje svitla až šestý den, když jsme poprvé zaslechli zvuk příznačný pro helikoptéru. Všichny poháněla zvědavost a splašeně se drali na kopec, kde přistál vrtulník Lékařů bez hranic, který přiletěl poloprázdný. Záměrem bylo pouze zrevidovat počty lidí, jejich zdravotní stavy a životní podmínky. Přivezl s sebou jen malý náklad potravin pro mnichy, lékaři vyslechli místní a poté odletěli, nenabrali nikoho, aby ho odvezli z horské vesnice do města.
Druhá „vlaštovka” dobrých zpráv přiletěla tentýž večer, byla to první soukromá helikoptéra, která evakuovala čtyři Angličany a jednoho průvodce, čtyři nosiče i s výbavou ovšem nechali na místě.
Nakonec jsme se přece jen dočkali. Sedmý den pro nás přiletěla nepálská vládní helikoptéra s ruským pilotem, který postupně ve skupinkách svezl všechny turisty i náš doprovod do Kathmandu. Když přiletěl vrtulník poprvé, nastalo chaotické přestrkování. Helikoptéra sice dosedla, ale po několika minutách odletěla prázdná, protože takhle neorganizovaně nešlo bezpečně evakuovat. Než přiletěla znovu, zorganizovali jsme se do skupinek a určili pořadí, kdo kdy poletí. Poté už vše šlo hladce. Lidé byli spořádaní a poslouchali pokyny, takže záchranná akce proběhla bez problémů.
První instrukce zněly, že poletíme bez jakýchkoliv zavazadel. Začala panika a lidé na sebe věšeli co mohli, aby si s sebou vzali aspoň to nejcennější. Následně nám povolili odletět s příručním zavazadlem. V helikoptéře nebyla sedadla, seděli jsme jen na holé zemi, natlačení vedle sebe, aby se nás tam vlezlo co nejvíce. Nejkrásnější počin byl, že jsme si sami určili, že vždy poletí stejný počet turistů a stejný počet Nepálců. Ještě než jsme naběhli do vrtulníku, museli jsme zaplatit „odletovou taxu” - jeden tisíc nepálských rupiíí majiteli pole, na kterém vznikl provizorní heliport, protože bylo totálně zničené.
Můj první let helikoptérou se odehrával v nepopsatelně dojemném pocitu vděčnosti, že nás převáží do „bezpečí", samozřejmě relativního, vždyť v Kathmandu panovalo boží dopuštění, začínala epidemie a město bylo stále bez vody a vše bylo rozbořené. Zasněžené vrcholky osmitisícovek jsme sledovali s respektem i s údivem, že jsme překonali takovou vzdálenost pěšky a po svých. Rozdávala jsem cucavé bonbóny nepálským spolucestujícím, protože z převýšení a nenadálého tlaku měli bolesti v uších. Radila jsem jim, jak se zbavit bolesti a povolit napětí v uších, vždyť oni letěli prvně. Poočku jsem sledovala mladého kuchaře, který nám celý týden od rána do večera vyvařoval a staral se o nás jako o vlastní, jak neustále sleduje čas na mobilním telefonu. Z displeje se na něj smála tvář maličkého synáčka a naděje, že už brzy přistane a vezme ho do náručí, byla tou nejsmysluplnější odměnou za jeho dobrotu a laskavost. Pevně věřím, že se všichni dostali ke svým rodinám a zvládají všechny útrapy a dopady, které zemětřesení a další následné otřesy způsobily. Jedna věc je jistá, tihle všichni budou potřebovat pomoc ještě po mnoho let, aby přežili i v budoucnu. Díky technice a Facebooku jsem s mnoha z nich v kontaktu, takže můžu průběžně sledovat jejich situaci a dění, a zatím alespoň psychicky podporovat jejich pokusy o přežití.
