Momenty v životě jsou prchavé… Ale člověk si dokáže pocity evokovat stále a jsou neměnné, pokud si je emocionálně downloaduje:-). Jako právě teď, když jsem před Galerií Mánes dostala požehnání od samotného Dalajlámy.
Jak jsou momenty v životě prchavé, to je neskutečné…
Ale člověk si dokáže pocity evokovat stále a jsou neměnné, pokud si je emocionálně downloaduje:-). Jako právě teď, když jsem před Galerií Mánes dostala požehnání od samotného Dalajlámy. Uf, to je neskutečné jak emoce pracují na plné obrátky a vibrace vnitřní rozjařilosti se vlní v těle jako bleskurychlé elektrické šoky. Jak je vůbec možné, že to nějaká osoba dokáže, vyburcovat všechny smysly na úroveň nirvány? Ano, je to pochopitelné, jde o svatého muže, reinkarnaci Buddhy soucitu, ale stejně je to myslí nepochopitelné, co se v duši děje za obrozující osvícení, které způsobí pouhý dotek či pohled z očí do očí.
Kráčím po chodníku k Žofínu a co dva kroky se zastavím a zhluboka se nadechnu. Zvrátím hlavu k zakaboněné obloze a od srdce se zasměju, tu rozpustilou radost v sobě prostě dusit nebudu, ať si každý myslí co chce. Nejsem blázen, prostě jsem se jen dočkala, co jsem si tak dlouho přála a při tom ani o to nijak zvlášť neusilovala a nebojovala, ono to prostě přišlo, samovolně a spontánně. Achich ouvej, to je bezvadné! Já tomu věřila, že to přijde v ten správný moment.
Vybavuje se mi okamžik, když jsem po příjezdu do McLeod Ganj (sídlo rezidence Jeho Svatosti v Indii) byla překvapená, když mi někdo řekl, že jde u něj zažádat o audienci. Šla jsem do jeho kanceláře a když jsem se ptala, tak mi řekli že ano, dali mi vizitku s emailem, ať tam napíšu jaké mám důvody. Dala jsem se do řeči s Tibeťanem a on když zjistil, že jsem z České republiky, tak se úplně rozzářil a řekl mi, že byl v Praze s Dalajlámou několikrát a že když tam byl naposledy v roce 2011 tak že cítil, že pan Havel odchází, jeho duše se ztrácí. On to prostě cítil a pak skonalo i jeho tělo. Byl to dojemný příběh a krásné shledání lidí, kteří si přizvukují, oba dva jsem žili za okupace a oba se dočkali svobody, která nám dopřává co duše žádá. Věnoval mi knížku do Jeho Svatosti:„Oceán moudrosti”. Byla jsem neskutečně dojatá a vděčná, že Česká republika tolik pro tibetský národ znamená. O audienci jsem zažádala, ale nikdy jsem se nedočkala.
Ale teď mi všechno tato posvátná událost kompenzovala. Nikde jsem se netlačila a ono to prostě přišlo jako autentická paralela - Praha a skvostná upomínka na pana Václava Havla.
Registrace na Forum 2000 proběhla hladce, navštěvuji tuto konferenci pravidelně, pokud jsem v České republice, má vždy skvělá témata a to letošní tak zvučně zní:„Odvaha převzít odpovědnost“.
Odložím si kabát v šatně, ale bezpečnostní pravidla zní jasně, žádné objemné zavazadla se do sálu nesmí vnášet. No moje kabelka zrovna objemná není, ale když se to prostě nesmí, tak uposlechnu. Po tom, co se mě dotkl Dalajláma mě opravdu nic nerozhodí. Vytáhnu si čepici, do ní si dám tužku, telefon a hlavně bělostnou kathu, vybíhám do prvního patra, kde začíná první panelová diskuse tohoto dne. Sál je ještě poloprázdný, v první řadě vlevo sedí na první židli kluk a já si sednu hned vedle něho. Všude je prázdno, ale prostě musím být hned u toho podia, kde za pár hodin bude sedět i Dalajláma:-).
Moje radost klokotá a ještě doznívá, husí kůži mám ještě za ušima a začínám ťukat do telefonu příběh okamžiku požehnání, abych se o něj okamžitě podělila s ostatními. Jsem jako energetický uragán, spirituální vichřice která nakazí všechny přítomné v sále. Kluk vedle mne mě po očku pozoruje, co jsem to za blázna či nejsem nadrogovaná. „Ne ne“, uklidňuju ho, „jen se mě teď dotkl Dalajláma. Omlouvám se, ale jsem toho plná, já ti to předám“. Dotknu se jeho ruky a cizí člověk na mě zírá, jako bych spadla odněkud shora. Dáme se do řeči a on si okamžitě sundává svetr, že jsem ho nabila a že je mu neskutečné horko. Moje vnitřní záře je jako láva, horká a sálající. Nemá to cenu korigovat, tohle se samovolně vstřebá:-).
Konferenční sál se pomalu zaplňuje, ale stejně mám podezření, že většina lidí je tady, aby ukořistila skvělé místo na další přednášku, kde bude jako hvězda zářit Jeho Svatost za přítomnosti dalších osobností. Na podium jsou mladí lídři, diskusi moderuje skvěle Tomáš Sedláček a pan Schwanzerberg občas něco prohodí, vyčistí si fajfku a usne. Dusíme se s Martinem smíchy, protože nechápeme, co tento člověk na tomto podium zrovna teď dělá, není ani mladý ani lídr… že by špatná volba od Fora:-? Nevadí, ale jako fór dobrý:-)))). Takové vtipné paradoxy dnešní doby...
Je to zajímavé poslouchat, jaké ambice mají mladí a jak jsou v dnešní době průbojní, to my, z generace Husákových dětí jsme sbírali maximálně poštovní známky a céčka a recitovali úderná komunistická hesla. Ti se uměli narodit, kéž to tady dokáží změnit a uvědoměle pokračují v přeměně naší nevědomé společnosti a byrokratické zaslepenosti.
Nemůžu si pomoct, datluju do telefonu a postuju: „Jeho Svatost Dalajláma se mne dotkla!!!”. Radost má jedině cenu, pokud je sdílená, pak to štěstí je mnohonásobně větší, proto tento posvátný okamžik okamžitě vykřičím do světa a jsem vděčná za sociální sítě, které tuto informaci v sekundě rozvíří po celém světě:-).
Paní vedle nás nás skenuje pohledem a neustále si odfrkává, aby dala najevo, jak nevychovaná mládež jsme a přitom nevyrušujeme, nic neděláme. Ale jí se zřejmě nelíbí vůbec nic, komentuje polohlasně názory přednášejících a i když jí bylo velké v očích, že si něco sepisuju do telefonu, z kabelky, která je mnohonásobně větší než ta moje (tady teda uplatňuji reklamaci, jak je to možné, že ona si ji směla vzít dovnitř, ale ostatní museli jít bez ničeho a proč při vstupu na každého platí jiná kritéria? existuje na to nějaké zdůvodnění?) vytahuje taky smartfoun a hledá si dopravní spojení. A pak usne. Asi je to z pódia nakažlivé. Takže opět někdo, kdo káže vodu a pije víno, jak dojemně vtipné. Ale úctu pro starší generací mám vrozenou, takže s toleranci mi vlastní se jen směju pod vousy.
Přednáška končí a my jsme vyzváni k evakuaci sálu. Takže ten náš trik, že si zabereme místa v první řadě nevyšel. Na první tři řady dávají organizátoři cedulku „reservé”, takže je to opět jen pro vyvolené…
My se mačkáme vyhoštění u dveří a doufáme, že nějaké místo vevnitř ještě urveme. Ale co je nejkrásnější, jak jsou lidé ohleduplní, taktní a na sebe milí. V dnešní době docela neobvyklé, ale je to asi tím, že už za chvíli budeme v jedné místnosti s Oceánem moudrosti, který nám promluví do duší:-).
A to za kapku trpělivost opravdu stojí…
